Začínala jako šestiletá fanynka autokrosu, kdy fandila třem klukům ze stejného města. S jedním z nich začala o 13 let později chodit a dodnes se společně pohybují ve světě rally. Za své prvotní závodní krůčky je vděčná především svému tatínkovi, který jí ukázal pravou podstatu rally, jelikož on sám byl velkým závodníkem. V současnosti sedí na sedadle spolujezdce po boku Tomáše Carbola. To je Kristýna Smrčková, jednatřicetiletá rally navigátorka, se kterou si v dnešním rozhovoru popovídáme nejen o jejích začátcích a dosavadních závodních úspěších, ale také o jejích příhodách, snech a zážitcích.
Ahoj Kristý, kdo nebo co tě přivedlo do světa rally? Jak ses dostala na sedadlo spolujezdce?
Do světa rally mě přivedl právě taťka a můj tehdejší přítel Tomáš, který je zároveň doteď můj parťák v rally. Nikdy jim nepřestanu být vděčná, že díky nim můžu sedět na sedačce spolujezdce a zažívat vše, co k tomu patří.
Vše to vlastně začalo tak, že taťka v garáži stavěl Škodu 120 S (dnes jí nikdo u nás neřekne jinak, než Žába), kterou však primárně chystal pro sebe, že s ní pojede nějaké ty závody pravidelnosti a zavzpomíná tak na své mládí. Jenomže tím, že jsem v té době chodila s Tomášem, který předtím jezdil autokros, tak se nám nějak společně v hlavě zrodila myšlenka, že zkusíme nějaké to rally. Od začátku jsem měla jasno v tom, že je moje místo na straně spolujezdce, nikdy jsem neměla ambice, že bych chtěla sedět za volantem.
Pamatuješ si na průběh svého úplně prvního závodu? Jak ses v tu chvíli cítila?
Mým prvním závodem byla Rally Bohemia Legend v roce 2014. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme a hlavně, co vše nás čeká (smích). Zpětně si říkám, že jsme byli tak trošku blázni, a to už jenom proto, že jsme teprve den před závodem řešili závodní SPZ, které v té době naše Žába ještě neměla. Na závody jsme z toho důvodu s Tomem vyjížděli o den dřív a brali to přes Německo, kde nám ve městě Zittau udělali pětidenní převozky, na kterých jsme mohli závod odjet.
Samotný závod byl boží, nikdy nezapomenu na pocity, které jsem měla před startem Staroměstské RZty, už tam jsem věděla, že to chci zažívat znovu a znovu. Skvělé na tom bylo i to, že jsme měli podporu od obou rodin, hlavně od našich tátů, kteří to prožívali s námi.
„Nikdy nepřestanu být vděčná mému taťkovi a Tomášovi za to, že díky nim můžu sedět na sedačce spolujezdce a zažívat vše, co k tomu patří.“
Jsi součástí nějakého závodního týmu?
Žádného oficiálního týmu součástí nejsem, jsme maličký tým, který se skládá právě z rodiny a kamarádů, nově s námi začal jezdit jako mechanik i kamarád Honza Winzig, který sám sedí na sedadle spolujezdce vedle Davida Soldáta se Škodou Fabii R5. Od Davida jsme právě koupili našeho Pugu (Peugeot 208 R2).
Přibliž nám prosím úlohu navigátora při samotném závodě, co by měl ovládat a jaké schopnosti by měl mít.
No, nevím, jestli se na to ptáte té správné osoby, jsem v tomto trošku „pankáč“, nejednou se mi stalo, že jsem na přejezdu usnula, anebo letos na Rally Klatovy jsem neodevzdala kartu v poslední časovce na náměstí, chytla pentli a tím pádem nás posunula z druhého na třetí místo. Malou útěchou mi bylo to, že to takto udělalo více posádek, zdravím Lukyho, on bude vědět (smích). Rally pro mě vlastně skončila tím, že jsem Tomáše znavigovala na náměstí do Klatov a do ruky jsem dostala točený pivo! (smích)
Na jaké závodní tratě se vracíš nejraději?
Nejraději se vracím na Bohemku a na Pačejov, jsou to moje srdcové soutěže. Na Bohemce mě moc baví Staroměstská RZta a Sychrov, který se jezdil dřív.
Jaké jsou tvé další koníčky kromě závodění?
Rally je vlastně jediný koníček, který se mě drží tak dlouho, jinak u ničeho moc dlouho nevydržím. Je to možná také tím, že je to žrout času, takže moc ani není prostor na nic jiného. Letos jsem moc závodů neodjela, ale i tak jsem se na většinu byla podívat aspoň jako fanoušek, a i když mě to dost bavilo i na druhé straně trati, už jsem se moc těšila do závoďáku.
„Pamatuji si, že jsme na sebe celou dobu mluvili, počítali, kolikrát už jsme šli přes střechu a říkali si, že už bychom se rádi zastavili.“
Zúčastnila ses i závodních podniků v zahraničí? Dokázala bys je případně porovnat s těmi českými?
Ano, měla jsem to štěstí, a mohla si na vlastní kůži vyzkoušet i zahraniční rally. V roce 2016 Int. Rally Waldviertel v Rakousku, v roce 2019 Rajd Dolnoslaski v Polsku a letos Rally Košice na Slovensku.
Byla jsem strašně mile překvapena z organizace a celkově okruhu lidí, kteří pořádali právě Polskou rally, bohužel se od té doby tato rally už nejela, ale pokud se ještě někdy pojede, tak udělám vše pro to, abychom opět stáli na startovní rampě. Skvělé servisní zázemí, komunikace s pořadateli, nic nebyl problém, vše šlo rychle a hlavně v klidu vyřešit. Moc mě bavilo i to, že se velká část závodu jela v noci, tím pádem po tmě, což mám moc ráda.
Jak se připravuješ na závody a máš nějaké své rituály, které ti pomáhají před samotným startem např. cítit se lépe po psychické stránce?
Budu se opakovat, jsem v tomto lajdák, můj standard je, že teprve v den najíždění sháním blok a tužku, takže na nějaké rituály není čas. I když vlastně… trošku dětinské, ale vždy před každým startem rally si s Tomášem v autě zatleskáme, proč to děláme a jak to vzniklo, netuším (smích).
Ve druhé etapě závodu Garrett Rally Košice jste měli se svým autem Peugeot 208 R2 nehodu. Jaké byly důvody této havárie? Museli jste odstoupit?
Ano, s Pugem jsme měli nehodu hned na druhé ranní vložce, na RZtě Ružín, a byla to zatím největší nehoda, kterou jsme v rally zažili. Ružín se startoval za mokra, a bohužel nám na uklouzané asfaltce v celkem velké rychlosti ustřelil zadek, a třikrát jsme to vzali přes střechu ze srázu dolů mezi stromy. Jelikož náš Puga zůstal pomalu obtočený kolem stromů, tak jsme odstoupit museli…
Zůstaňme ještě na chvilku u havárií a všemožných bouraček, které v rámci rally závodů nejsou ničím neobvyklým. Zažila jsi někdy nějakou větší nehodu, a pokud ano, jak ses s ní vypořádala?
Jedinou a velkou nehodu jsem zažila právě s Pugou v Košicích, co se týče škodověnek, tam žádná větší a vlastně ani menší nehoda nikdy neproběhla.
Mám to štěstí, že vedle mě sedí ten nejlepší parťák, který mi už pár sekund dopředu avizoval, že se něco děje, samotná nehoda trvala asi jenom pár sekund, ale nám v autě to přišlo jako několik minut. Pamatuji si, že jsme na sebe celou dobu mluvili, počítali, kolikrát už jsme šli přes střechu a říkali si, že už bychom se rádi zastavili. Měli jsme hlavně respekt z toho, že jsme se kutáleli ze srázu dolů, odráželi se od stromů a cca 100 metrů pod námi byla voda.
„I když mě to dost bavilo stát i na druhé straně trati, už jsem se moc těšila do závoďáku.“
Jak se k tvému závodnickému koníčku staví tvá rodina a přátelé?
Mám štěstí, že jsem ze závodnické rodiny, takže rodina vše prožívá se mnou. Do minulé sezóny nebyl závod, u kterého by nebyli i moji rodiče. Kamarádi jsou také velká podpora, hlavně kolegyně v práci, vždy mi posílají před závodem zprávy a snaží se mě i Tomáše motivovat.
Se svým závodním kolegou Tomášem Carbolem jezdíte i ve Škodovkách 120 S a 130 RS. Prozraď nám, jaké z vašich aut ti jakožto spolujezdci nejvíce vyhovuje.
Srdcovka je Škoda 120 S, Žába je také auto, se kterým jsme jeli naši první soutěž. To, že ji mám opravdu ráda, svědčí i to, že jsem si ji nechala vytetovat na stehno.
Máš nějakou veselou příhodu ze závodů, o kterou se chceš podělit?
Jeje, těch je! Ale třeba na Rally Vsetín v roce 2018 jsme na pumpě řešili nějaký malý technický problém a kontrolovali olej, měla jsem v ruce měrku, kterou jsem dala taťkovi, aby ji podržel. Najednou už nebylo moc času, nasedli jsme do auta a odjeli bez měrky, tu taťka stále držel v ruce. Napadlo nás, že použijeme korek k ucpání, tak mi Tom zabrzdil u nějaké vinotéky, průser byl však ten, že víno s korkem tam nešlo pod 600 Kč, korek jsme ale potřebovali (smích). Takže jsem víno koupila, rovnou poprosila paní, aby mi ho na místě otevřela, vzala korek a víno jí věnovala (smích).
Nebo na Rally Bohemia jsem po večerním servise nemohla najít kartu, bez které by nás nepustili dál závodit. Byla jsem si jistá, že jsem ji dala v autě na svoje místo do kastlíku, ale karta tam prostě nebyla. Na tomto závodě s námi bylo hodně kamarádů a rodiny, takže každý dostal za úkol prohledat nějaké místo, měli jsme i popelnice vysypané, celej závoďák vzhůru nohama, až se nakonec karta asi 3 minuty před naším časem našla zapadlá za kastlíkem…
A do třetice, na Int. Rally Waldviertel jsem do ranního servisu jela jiným autem než Tomáš, a taťku, který řídil naše auto, jsem poslala na druhou stranu, než byl servis. Měli jsme s Tomášem za 10 minut vyzvedávat auto z UP a já v té době byla někde na dálnici asi 40 km od servisu. Tomáš si naštěstí poradil, odchytl v servise nějakou slečnu, která dělala jinému týmu hostesku, a s tou šel závoďák vyzvednout.
Nastala někdy ve tvém životě situace, díky které jsi přemýšlela, že s rally skončíš a „noty“, jak se říká, pověsíš na hřebík?
Ano, tato situace bohužel nastala letos v květnu, kdy měl můj taťka na svých závodech v naší Škodě 130 RS vážnou nehodu, při které došlo k čelnímu nárazu se stromem. Tři měsíce statečně bojoval v nemocnici, kam jsme za ním s mamkou každý den jezdily, já mu povídala o závodech, dívali jsme se společně na sestřihy ze závodů, které byly stále jeho život, i po tom, co se stalo… Bohužel přesně tři měsíce po nehodě mi umřel, vím, že to pro něj bylo vysvobození, protože se ty 3 měsíce neskutečně trápil. Jsem moc vděčná alespoň za to, že jsem s ním mohla být v posledních chvílích jeho života, držet ho za ruku a říkat mu, jak moc ho mám ráda a za co vše jsem mu vděčná. Věděl, jak moc mám ráda závody a vím, že by chtěl, abych v nich pokračovala, a tak jsem za 14 dnů po jeho smrti jela Rally Moravu.
„To, že mám naši Žábu opravdu ráda, svědčí i to, že jsem si ji nechala vytetovat na stehno.“
Jak hodnotíš letošní sezónu? Na co jste nejvíc pyšní a co byste chtěli zlepšit?
Na letošní sezóně nemám moc co hodnotit, jela jsem pouze asi 4 závody, z toho dokončila 1. Každopádně se už teď moc těším na novou sezónu, nové příležitosti a nové zážitky.
Kdybys měla rally popsat třemi slovy, jaká by to byla?
Tři slova jsou málo, ale asi adrenalin, zážitky a kamarádi…
Protože díky rally jsem potkala tak skvělý lidi, kteří budou už napořád součástí mého života, a za které nepřestanu být nikdy vděčná.
Jaké je tvé vysněné auto na běžné ježdění?
Nemám vysněné auto, jezdím vším, co mě doveze tam, kam potřebuju. Ale doteď si pamatuju, že jsem v 18 letech Tomáše pořád otravovala, že mi musíme pořídit červeného dvojkového golfa s kulatými lampami. To auto se mi líbí doteď (smích).
Zažila jsi někdy v závodním autě moment, kdy ses opravdu bála?
Úplně příjemné pocity jsem neměla při nehodě v Košicích, ještě umocněné tím, co se pár měsíců zpět stalo taťkovi. Ale nevybavím si žádný moment, kdy bych se opravdu bála, jelikož Tomášovi na 100 % věřím. Vždy mu jen říkám, že se bojím toho, že vybuchneme (smích).
Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že bys vyměnila sedadlo spolujezdce za sedadlo řidiče?
Neee, to opravdu neee. Na to nemám „koule“, a navíc… nechci Toma zostudit, že budu třeba rychlejší než on (smích).
„Taťka věděl, jak moc mám ráda závody. Určitě vím, že by si přál, abych v tom pokračovala.“
Stalo se ti někdy, že ses při ,,čtení not“ spletla?
Mám občas takové spíše menší zkraty, přeřeky, například místo stožár/sloup, přečtu strožár, kolík/tyč zase jako tyčík a tak (smích). Ale Tom si na toto naštěstí už zvykl a tak vždy jen podvědomě slyším ve sluchátkách jeho pousmání a jede se dál.
Vlastně když nad tím přemýšlím, tak jsem se ztratila právě v Košicích při najíždění, RZta měla mít cca 8 km, moc se mi líbila, možná jsem se chvíli zamyslela nad něčím jiným a najednou mi tripmaster ukazoval asi 15 kilometr od startu… no, dojeli jsme až do Maďarska, takže jsem nás vlastně na Slovensku dokázala donavigovat až do Maďarska.
Máš nějaký svůj vzor, který je ti inspirací?
TAŤKU ♥
Jinak mě ale moc baví Honza Černý a Peter Solberg. Dokonce jsem nedávno zjistila, že náš Puga byl Honzovým prvním autem. Mám takovou vizi, že by Pugovi na přední kapotě moc slušel Honzův podpis, tak třeba se mi to jednou splní.
Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
Je toho více:
V sezóně 2021 jsme získali celkově 3. místo v kategorii 2 MČRHA (Mistrovství ČR historických automobilů) a 3 místo v České trofeji HA
V sezóně 2020 jsme opět získali celkově 3. místo v kategorii 2 MČRHA a v sezóně 2018 dokonce 2. místo celkově v kategorii 2 MČRHA.
Máš nějakou svou vysněnou soutěž, které by ses ráda zúčastnila?
Moc ráda bych se zúčastnila dvou soutěží, a to Rallylegend San Marino (což je taková vize, že do 5 let by to mohlo klapnout) a pak Rally Monte-Carlo.
Jsi v závodnické komunitě ve společnosti mužů respektována, nebo se často setkáváš s kritikou?
Mám strašně veliký štěstí, že jsem v komunitě chlapů, který mám moc ráda a kteří mě respektují. Nebo spíš se mnou jednají stejně jako třeba s Tomášem. Díky rally jsem potkala fakt skvělý chlapy, kteří už nejsou jenom rally kolegové a konkurenti, ale hlavně kamarádi. Už bych ani nespočítala kolik nových kamarádů díky rally mám.
Letos v říjnu jsme se dokonce právě skupinka lidí z rally domluvili a jeli společně kouknout do Itálie na Rallylegend do San Marina, což byl pecka zážitek a všem zúčastněním ještě jednou moc děkuji!
Máš nějaký svůj sen, kterého bys v rámci rally chtěla dosáhnout?
Mým snem vždy bylo jet závod společně s mým taťkou, což se mi bohužel už nesplní.Holky, slečny, ženy, běžte za svými táty a obejměte je! ♥
Mám ale v záloze ještě jeden sen, ještě s někým bych se ráda svezla ve škodovce, tak uvidíme.
Chtěla bys na závěr něco vzkázat, poděkovat nebo předat našim čtenářům nějakou myšlenku?
Na závěr bych chtěla hlavně moc poděkovat Vám, že ukazujete, že holky prostě do motosportu patří a že nás tu už není zase až tak málo, jak se může zdát.
Moc fandím mladičké Elišce Severové, která toho chlapům v rally ještě hodně ukáže. Moc se těším, až ji uvidím závodit na vlastní oči.
Děkujeme za milý rozhovor a přejeme spoustu úspěchů ve světě rally. Tým #HOLKAZAVOLANTEM
Instagram: smrckovakristyna6
Foto: archiv Smrčková
