Po delší době tu máme rozhovor z prostředí plného silných terénních motorek, odvahy, síly a především vytrvalosti. Enduro je sport plný neomezených možností a stále nových a nových věcí. Je ale také velmi fyzicky náročný. Možná si proto říkáte, že enduro není nic pro něžné pohlaví, opak je ale pravdou. Důkazem je osmadvacetiletá Danny Zedníčková, o které tento článek je. Studuje vysokou školu, miluje dvě kola s řídítky, projela na cestovním enduru Evropu, Balkán a Turecko. Žila také pět let v zahraničí a ráda dle svých slov cestuje i bez motorky.
Ahoj Danny, na úvod tohoto rozhovoru nám prosím prozraď, jaké byly tvé začátky ve světě dvou kol a řídítek. Stala se motorka už od začátku tvou „láskou na první pohled?“
K motorkám mě přivedl táta. Pamatuji si, jak si koupil svou první motorku – choppera a záhy ho vyměnil za lehké cestovní enduro a často se pak vracel domů s foťákem plným fotek a zážitky, které mě prostě dostaly. Takže jsem začla na cestovním enduru BMW 650 GS jezdit po světě i já. Mám za sebou nějaké cesty po Balkáně, cestu z ČR na Krétu, přejezd z Londýna do Turecka k syrským hranicícm a podobné cesty. Postupně se láska k enduru vyvinula v lásku v ostré malé závodní enduro a tady můj příběh pokračoval už v jiném duchu.
Vzpomeneš si na první pocity, které jsi zažívala, když jsi usedla za řídítka motorky?
Svoboda, líp to říct nejde. Ať sedím na cestovním enduru, nebo ostrém, vždy zažívám neskutečnou svobodu a klid v duši.
Kolik soutěží jsi zatím absolvovala?
Sezóna 2022 byla moje první závodní sezóna. Objela jsem celý seriál Cross Country v kategorii žen + jsem se po druhé účastnila naprosto skvělého závodu Rock’n‘ Ride na Kavčáku a mimo seriál jsem se tréninkově účastnila i dalších závodů.
Vzpomeneš si na svůj úplně první závod a jeho průběh?
(smích) Ano, zlomila jsem si v 5. kole ruku. Takže na to nezapomenu nikdy. Pažní kost jsem si urvala pod ramenním kloubem a nacpala ji pod klíční a rozdrtila jsem si přitom celý ramenní kloub. Byl to můj první závod. Proběhla okamžitá operace a 2 měsíce jsem na motorku nesměla. Byly to přesně 2 měsíce a 12 dní a já neohroženě šla do dalšího závodu.
Jak dlouho se enduru věnuješ?
Jízdě na ostrém enduru se věnuju zhruba dva roky.
„Mám svůj dres a své číslo. Jedu a nevnímám svět okolo.“
Nělákalo tě někdy přesedlat za volant a vyzkoušet si něco jiného? Např. rallycross, autocross?
Aut se bojím (smích). Musela bych to řídit, kdybych seděla vedle někoho jako spolujezdec, tak bych se asi rozbrečela. Takže možná kdyby mě posadili jako řidiče a někdo mi vysvětlil co a jak, tak věřím, že by mě to moc bavilo! Ale motorky jsou prostě motorky.
Jak bys zhodnotila letošní sezónu? Co se ti povedlo a co bys ráda zlepšila?
Rozhodně si myslím, že je důležitá i příprava na sucho, ne jen přírava v sedle. Takže do další sezóny, kterou doufám pojedu, určutě pověnuju valnou část přípravě mimo motorku.
Existuje nějaká výzva, která tě v rámci závodů příští rok čeká?
Ano, objet seriál Autoklubu ČR – Enduro sprint. Pravidelně se ho účastní asi jen 2-3 holky. Je to VELMI náročné, je to už „vyšší“ liga. Nevím, jestli se mi to povede už příští sezónu, ale je to jakási pomyslná meta, kam bych chtěla mířit.
Máš nějaký svůj sen ve světě motorek, který si přeješ, aby se ti splnil?
Zúčastnit se šestidenní…to je můj velký sen. Šestidenní je mezinárodní závod a je to jeden z nejtěžších a nejstarších Enduro závodů světa. Jedná se o týmovou motocyklovou soutěž. Šestidenní vyplývá opravdu z toho, že se jede šest dní v kuse a každý den má etapa klidně i přes 200 km, ovšem nejedná se o povrch jako v dálkové rally, tady se jede opravdu v technicky náročném terénu. V roce 2007 byl do programu mimochodem zařazen i Pohár žen (Women Trophy).
Na který závod z tvé dosavadní kariéry vzpomínáš nejraději?
Rock’n’Ride. To je prostě srdcová záležitost, jelikož team, který to pořádá je team pro mě opravdu blízkých lidí, mých trenérů, takže to jsou vždy nejkrásnější závody sezóny. Jedná se o Cross Country dvojic.
„Ať sedím na cestovním enduru, nebo ostrém, vždy zažívám neskutečnou svobodu a klid v duši.“
Máš nějakou svou vysněnou trať, kterou by sis chtěla zajet?
Nemám. Ale třeba objevím nějakou, která mě natolik uchvátí, že si ji budu chtít vyzkoušet.
Jaké jsou tvé další koníčky kromě motorek?
Motorky? (smích). Ale jinak studuju obor programátor na vysoké škole, a to považuji za práci, která musí být z části i mým koníčkem.
Na každém závodě nosíš číslo 194. Proč zrovna toto trojčíslí?
Narodila jsem se v roce 1994, takže zkráceně 194.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Že jsem se vzpamatovala z toho pádu a zlomeniny na prvních závodech. Ono náš holčičí mozek to zkrátka bere trošku jinak. Moji trenéři a manžel mi byli největší oporou, ale stejně jsem se s tím dlouho srovnávala.
Na jaké motorce závodíš? Povíš nám o ní něco víc?
Mám KTM 150 EXC 2T. Co k ní říct, spousta holek bych řekla, že šáhnou spíše po 250 čtyřtaktu, ty dvoutakty bývají poněkud „náročnější“. Furt to člověka otravuje, ale zároveň to nabízí jistou dávku obratnosti a lehkosti v technickém terénu. Moc jsem přemýšlela, jestli ji též nevyměním za čtyřtakt, ale já prostě miluju, jak mě ta motorka dokáže štvát (smích).
„Enduro rozhodně není pro každou holku. Často si ze začátku ublížíme. Možná je to tou houževnatostí, kterou v sobě máme, ale je to opravdu tvrdý sport.“
Máš nějaký jezdecký vzor, který tě inspiruje v tom, co děláš?
Rozhodně, je to Jana Kuklíková a Víťa Kuklík a vlastně všichni Kuklíci (smích). Každopádně Janča je pro mě vzor nejen jezdecký, jakožto ženská na motorce, ale také kvůli své neuvěřitelné píli, nadšení a trpělivosti. Víťu ve světě endura asi nemusím představovat. Oba dva jsou pro mne obrovským vzorem a jsem ráda, že s nimi mohu jezdit.
Jak se stavíš k podceňování a kritice žen za volantem, nebo za řídítky? Zažila jsi někdy ty sama podobnou situaci?
Jojo, o tom bych mohla povídat. Vždycky říkám, že jsou dva typy. Ten první typ chlapů přijde a řekne si „wow, super, holka na motorce je super“ a ten druhý typ pánů to prostě neuznává. Já to beru. Je to brutální sport a není ještě dle mého tak rozšířený u žen, jako třeba box. A ano, zažila, jednou mě v posledním kole 10 metrů před cílem jeden týpek málem srazil z motorky a pak mi v cíli řekl, že si mám jít stoupnout radši k plotně, pokud se mi to nelíbí. No možná měl pravdu, je to holt tvrdý sport a ne každá žena by to musela ustát.
Vlastníš motorku i na klasické silniční ježdění?
Měla jsem KTM 690 enduro, s tou jsem jezdila do zahraničí.
Zažila jsi někdy během tvé závodní kariéry nějaký vážnější pád, či nehodu? Jak ses s tím případně vyrovnala?
Ano, první závod v životě mi přinesl ošklivou tříštivou zlomeninu pažní kosti, ale o tom už jsem se zmínila předtím. Dva měsíce jsem měla ruku v gipsu a hned potom, co mě doktoři uschopnili, jsem jela další závod. Bohužel jsem ho probrečela… Srovnávala jsem se s tím i za pomocí sportovního psychologa. Strach ve mně byl opravdu velký.
Jak vnímáš enduro závody z pozice ženy? Myslíš si, že jsou vhodné pro každého?
Rozhodně nejsou. Často si na začátku některá ublížíme. Možná to je tou neuvěřitelnou houževnatostí, kterou v sobě my holky máme. Myslím ale, že je dle mého zásadní, aby proběhla dostatečná příprava, tím myslím trénink s trenérem, ať už jakýmkoliv. Spousta holek to podceňuje, učí se zlozvyky a to pak vede k úrazům.
„Byly to přesně 2 měsíce a 12 dní a já neohroženě šla do dalšího závodu.“
Jsi součástí nějakého závodního týmu?
Nevím, jestli jsem zrovna přínosem závodnímu týmu (smích), ale ano, nosím hrdě dres Endurové školy.
Jak se tvá rodina zpočátku stavěla k tomu, že ses rozhodla věnovat se enduro závodům? Podporují tě?
Můj táta se mnou jezdí na závody, takže za to jsem moc ráda. A máma pracuje na RTG jako sestřička a trne, jestli zas přivezu něco zlomeného (smích).
Pravděpodobně jsi závodila s více druhy motorek. Jsou některé, které ti třeba absolutně nevyhovovaly?
Závodila jsem jen na své 150tce, takže jízdu na jiných motorkách nemohu posoudit.
Enduro závody a obecně závody motorek jsou velice fyzicky náročnou disciplínou motorsportu. Prozraď nám, jak se připravuješ na závody.
Jezdím každý týden 2x týdně, plus kondiční příprava.
Většina závodníků má nějaký rituál. Máš také něco, bez čeho neodstartuješ do závodu?
Mám svůj dres a svoje číslo. Rituál nemívám. Prostě jedu a nevnímám svět okolo.
„Přemýšlela jsem, jestli svou motorku též nevyměním za čtyřtakt, ale já prostě miluju, jak mě ta motorka dokáže štvát.“
Jaké tři věci tě napadnou, když se řekne enduro?
Svoboda, dřina, cílevědomost.
Chtěla bys na závěr rozhovoru něco dodat, případně někomu poděkovat?
Poděkovat bych chtěla svému manželovi a rodině, kteří mě v roce 2022 maximálně podporovali a taky celému týmu Endurové školy, jsme totiž jako rodina a bez nich by to zkrátka nešlo. Snad rok 2023 bude taky tak úspěšný.
instagram: @dannyzednickovacz
Foto: archiv Zedníčková
