Verča je osmadvacetiletá sympatická blondýnka, která je povoláním řidičkou kamionu. Miluje severské země, dálkové trasy a především cestování a sporty se svými psy. Na práci profesionálního řidiče ji baví především různorodost a dle jejích slov je vždy plná překvapení. A o překvapeních a netradiční práci tu bude dnes řeč, protože tato kočka tahá za svým Volvem návěs České biatlonové reprezentace. Zajímá vás více? Právě teď si můžete přečíst příběh ženy, která se na svět dívá zpoza velkého volantu a pro kterou je její práce především koníčkem.
Ahoj Veru, na začátek rozhovoru nás zajímá, jak si se k povolání řidičky dostala. Jaké byly tvé začátky v tomto oboru?
Ahoj holky. V době, když jsem začínala, jsem žila s mým tehdejším přítelem, který jezdil kamionem. No a jednoho dne jsem si to taky vyzkoušela. Pak jsem přišla domů s rozhodnutím, že si udělám řidičák a bylo to. Kamion mě opravdu nadchl. A začátky? Školu jsem měla tvrdou, ne že ne. Ale přítel věděl, proč to dělá, myslel to se mnou dobře. Za mě byly začátky moc fajn.
Jak dlouho se řízení kamionu věnuješ?
Jezdím už přes 7 let, a stále mě to nepřestalo bavit. A doufám a věřím, že ještě nějaké ty roky za velkým volantem odjezdím.
Jezdíš mezinárodní nebo vnitrostátní trasy? Případně co ti víc vyhovuje?
Jezdím především mezinárodní trasy, vnitra opravdu jen výjimečně. Delší trasy mi vyhovují.Člověk je sice déle pryč a více se projede, ale mě zkrátka nebaví co chvíli zastavovat (smích).
Co by podle tebe každý dobrý profesionální řidič kamionu měl umět a zvládat?
Každý jsme jiný a každý ovládáme něco lépe, něco hůře. Ale podle mě by se každý správný řidič měl nějakým způsobem umět orientovat v mapě, a pokud jezdí danou destinaci častěji, tak se umět vyznat i na tamních silnicích. Orientaci na silnicích celkově by každý řidič měl umět tak jako tak. Ale jak už jsem zmínila, každý umíme a zvládáme něco, ať už to je lepší komunikace v cizích jazycích, opravy na autech a podobně.
„Jednou jsme řidiči, tak bychom k sobě měli všichni přistupovat stejně, bez rozdílů.“
Silnice brázdíš s tahačem Volvo FH5. Vyhovuje ti, nebo bys raději přesedlala na jiný?
Jsem velký Volvista, Volvo miluju, takže pro mě je tahle značka naprostou srdcovkou. Vyhovuje mi, jak po jízdních vlastnostech, tak po komfortních. Takže já bych rozhodně neměnila. A mému současnému Volvu říkám Ella. Vychází to z italského slova stella, což znamená v překladu hvězda.
Jsi zaměstnancem společnosti Pánek DOSP s.r.o. Jak dlouho pro tuto firmu pracuješ?
Pro naši firmu pracuji již 5 let a 8 měsíců. Je to firma plná překvapení a změn. Díky ní jsem se podívala na nejrůznější zajímavá místa a samozřejmě díky podpoře nejvyššího šéfa si můžu dovolit svůj tahač upravovat a ladit podle sebe. Práce, kterou máme je různorodá, ale to je právě to, co mě na tom nejvíc baví.
Jaký typ návěsu za svým Volvem taháš?
Tahám buď frigo, což je taková obrovská lednička, nebo klasický skříňový návěs. To záleží podle situace.
Zůstaňme ještě chvíli u návěsů. Tvoje firma sponzoruje národní tým české biatlonové reprezentace a návěs s jejich zázemím vozíte po závodech a soustředěních. Ty jsi dostala příležitost tento návěs táhnout už čtvrtou sezónu. Dokázala bys nám k tomu říct něco víc, např. co se v něm vozí, kam se s ním jezdí a podobně?
Přímo český biatlon sponzoruje firma DB SCHENKER, naše firma vlastní tahač, kterým tento bitalonový návěs přetahujeme. Vozí se v něm běžky a běžecké vybavení, stroje na přípravu, voskování apod. Je to jejich zázemí mezi jednotlivými závody. Jezdí se s ním po horských střediscích ve Švédsku, Norsku, Finsku, Německu, ČR, Itálii, Francii, Slovinsku, Rakousku a Estonsku. Zkrátka všude, kde se nějaké závody nebo tréninky konají. Je to samozřejmě obrovská zodpovědnost. Každopádně jen tak někomu se taková příležitost být u toho celého dění nepoštěstí, a já jsem za to moc vděčná. Je to pro mě veliká zkušenost.
„Jsem velký Volvista. Svému současnému Volvu říkám Ella.“
Dostala jsi díky biatlonu možnost seznámit se s nějakou známou osobností v této branži?
Ano, se všemi se znám osobně, jak se závodníky, tak s vedením. Jsou to všechno super lidi. Mám možnost je sledovat a jsou to velice inspirativní osobnosti, všichni do jednoho. Už jen tím, jak jsou do tohoto sportu zapálení a snaží se něčeho jako celý tým společně dosáhnout.
Co tě na tvé práci nejvíc baví?
Na mé práci mě asi nejvíce baví poznávání nových míst, někdy to jsou opravdu nádherné trasy, v tomhle si myslím, že se s kolegy a kolegyněmi shodneme. Na severu je to hlavně ta příroda. My kamioňáci se kolikrát dostaneme do míst, kam se v normálním životě třeba jen tak nepodíváme. A také mě baví, když moji práci dokážou lidé ocenit. Už jenom z toho hlediska, že jsem žena.
Jaká byla zatím nejkrásnější země, kterou jsi s kamionem navštívila?
Rozhodně severské země. Celý sever je kouzelný tím, že je to úplně jiný svět. Kdo nějakou skandinávskou zemi navštívil, pochopí. A potom ještě Španělsko a Irsko. Tyhle 3 destinace mám nejraději.
Zdobíš si a upravuješ si nějakým způsobem svůj kamion?
S mým předchozím kamionem jsem jezdila na srazy, bylo to fakt krásné auto a byla jsem na něj pyšná. Jmenovalo se Sněhurka a bylo to také Volvo, bílé. Toto nové Volvo, co nyní mám, tak tam se na úpravách stále postupně pracuje. Ale plány zásadně neříkám, ráda jsem originální (smích).
„Protože tahle práce je vždy jedno velké dobrodružství.“
Pokud bys dostala možnost něco na své práci změnit, co by to bylo?
Na své práci bych neměnila absolutně nic. Jsem ve své firmě spokojená.
Vzpomeneš si na nějakou veselou historku z cest, o kterou by ses ráda podělila?
Jé, veselých historek je vždycky dost, ale vážně nevím, kterou začít (smích). Ale o jednu nevšední historku se ráda podělím, i když není vyloženě zábavná. Začalo to tím, že jsme jednou přijeli do Madridu na vykládku a všude před takovým velkým oploceným areálem, který byl u centra, stáli chlapi se samopaly. Vyšla jsem se zeptat, že tam máme skládat, tak mi řekli, že je velký provoz, ať se vrátíme za dvě hodiny, že nám uzavřou ulici, aby se tam dalo z protisměru najet do toho objektu. Bylo to takové malé policejní městečko. Měli tam restauraci, byty, doktora, sklady a já nevím, co ještě. Zkrátka město ve městě (smích). Bylo to fakt zajímaý, připadala jsem si tam jako v nějakém gangsterském filmu.
Zvládneš si v případě potřeby udělat na své soupravě drobnější servis?
Drobnější servis zvládám. Pokud je to něco většího a vážnějšího, nechám si pomoci.
Jak vnímáš práci řidiče kamionu z pozice ženy? Vidíš oproti mužům nějaké výhody?
Každý se k práci stavíme jinak, ale z mého pohledu mohu říct, že my ženy jsme oproti mužům o dost opatrnější. Já to neberu tak, že jsem žena a chtěla bych nějaké úlevy, to vůbec ne. Jednou jsme řidiči, tak bychom k sobě všichni měli přistupovat stejně, bez rozdílů. Můj šéf třeba říká: „Mít pět takových jako jsi ty, tak nepotřebuji zbytek firmy.“ To mě dokáže moc potěšit. A výhody? Kolikrát je to snažší oproti vykládkám a nakládkám. Je to díky tomu, že člověk je vždy slušný a milý, to přispívá k tomu, že se snaží vyhovět a díky tomu pak nemusí dlouho čekat. Bohužel, ne všichni řidiči takoví jsou.Když někam přijedu, tak se spíše každý diví, že řidič jsem zrovna já (smích).
„Celý sever je kouzelný tím, že je to úplně jiný svět.“
Měla jsi někdy za svou kariéru nějakou vážnější nehodu? Jak ses s tím případně vypořádala?
Díky bohu zaťukám, zatím žádnou. Budu pevně věřit, že se mi nikdy nic takového nestane.
A když už jsme u toho, dávala jsi někdy první pomoc?
Dávala, ale už je to hodně let zpátky. Není to sice z prostředí mé práce, ale když jsem docházela do nemocnice v rámci vyšší odborné školy, tak nám tam jednou zkolabovala starší paní. Ale rozhodně se tyto znalosti poskytnutí první pomoci hodí každému řidiči, nejenom nám kamioňákům. Nikdy totiž nevíte, do jaké situace se na silnicích dostanete.
Jakým způsobem nahlíží tvá rodina a přátelé na práci, kterou vykonáváš? Nemají o tebe někdy strach?
Mají o mě strach, samozřejmě. Přítel o mě říká, že jsem šikovná blondýnka a rodina nechápe, po kom jsem tak praštěná (smích). Ale podporují mě, a to je hlavní. I když třeba nejsem tak často doma. A s přáteli je to totéž, ti praví totiž s vámi zůstanou i navzdory vaší práci.
Máš nějaký svůj velký sen nejen v kamionové dopravě, ale i v osobním životě?
Mým velkým snem je si svůj kamion jednou odkoupit, mít ho doma, renovovat, upravovat a jednou ho předat svým dětem. Mám k autům vztah a beru je jako plnohodnotné členy rodiny. A co se týče snů mimo práci, mám cestovatelskou duši, takže bych chtěla procestovat spousty míst a zemí.
„Příležitost být nablízku českému biatlonu se někomu jentak nepoštěstí, a já jsem za to moc vděčná.“
Snažíš se nějak předcházet zdravotním problémům způsobené dlouhodobým sezením za volantem?
Zdravotní problémy naštěstí žádné nemám, takže to nemusím úplně řešit. Samozřejmě s věkem něco přijít může, ale zatím si užívám toho, že mě nic nebolí (smích).
Jak se k tobě staví tví mužští kolegové? Setkala ses někdy z jejich strany s kritikou nebo podceňováním?
Někdo mě podporuje, někdo závidí. Toť asi ve zkratce k této problematice. V současnosti si myslím, že většina chlapů ženy za volantem respektuje, ale samozřejmě se najdou výjimky, které řeknou, že žena za volant nepatří. Ale nad tím se musí člověk povznést. Baví mě to, tak si jedu ve svém režimu a na tyhle věci se neohlížím. Myslím si, že žena za volantem kamionu není už v dnešní době žádná vzácná věc. A kolikrát toho my ženy dokážeme mnohem více, než muži.
Máš nějaké své tipy, jak si práci za volantem zpříjemnit?
Většinou hlavně poslouchám písničky. Hudba vždycky cestu udělá tak nějak příjemnější a člověku se i lépe řídí. Anebo si pouštím věci v cizích jazycích a tak se je snáz naučím.
Teď otázka z naší branže – jaký je tvůj vztah k motorsportu? Zkoušela jsi někdy závodit nebo řídit sportovní auto?
Nikdy se mi tato příležitost nenaskytla, tak třeba jednou. Ale ráda se na různé autíčkářské akce dívám. Třeba mě hrozně baví závody tahačů, to mě velmi zajímá. Pravidelně je sleduji a fandím Buggyře. Každý rok se také jezdím dívat na tyto závody přímo do Mostu na okruh.
„Jednou si chci svůj kamion odkoupit, upravovat ho, renovovat a pak ho jednou předat svým dětem. Auta beru jako plnohodnotné členy rodiny.“
Dokázala bys říct, co ti práce řidičky kamionu dala a vzala?
Nemůžu říct, že by mi práce něco vzala, protože to je moje vášeň. Je to jen o tom, jak umí člověk se svým časem naložit. A co mi dala? Poznala jsem spousty lidí, zemí, mraky zkušeností, dobrých přátel a možností učit se stále nové věci. Protože práce řidiče kamionu je vždy jedno velké dobrodružství.
Co bych také chtěla dodat je to, že jsem letos vyhrála v soutěži VOLVO TRUCK ADVENTURE, což byl dvoudenní pobyt ve Švédsku. Každý z jakékoliv země se mohl přihlásit do této soutěže, kterou pořádá přímo Volvo. Výherce byl vybrán na základě videa a dotazníku. Během pobytu ve Švédsku nám byla ukázána fabrika, muzeum a testovací centrum vozidel. Bylo nás tam 21 řidičů, každý jako zástupce své země. Cítila jsem se výjimečně, byla to opravdu veliká pocta a čest tam být.
Chtěla bys na závěr něco dodat, poděkovat, nebo něco vzkázat našim čtenářům?
Chtěla bych především poděkovat své rodině a firmě za podporu. Také bych ráda poděkovala čtenářům HOLKYZAVOLANTEM, že článek dočetli až do konce, a že je alespoň trochu zaujal. A svým kolegům řidičům přeji šťastné kilometry na cestách, bez nehod a plné krásných zážitků.
Děkujeme za milý a zajímavý rozhovor a přejeme mnoho šťastně ujetých kilometrů. Tým #HOLKAZAVOLANTEM
Instagram: @veru.ella.vebr
Foto: archiv Vébrová
