Ahoj Zuzko, na začátek bychom se tě rády zeptaly, jaký byl úplně prvotní impuls sednout si za řídítka motorky. Kdo nebo co provázelo tvé začátky v tomto světě?
Jako malá holka jsem jezdila na koni. K motorkám jsem se poprvé dostala až v roce 2008, kdy jsem jezdila jako doprovod na závody. Motorky se mi zalíbily, a chtěla jsem si to také zkusit. Poprvé jsem na motorku usedla v březnu 2011 a hned mě to chytlo. Rok na to jsem už stála na startu svého prvního závodu.
Vzpomeneš si na moment, kdy se u tebe poprvé objevila láska k enduru a celkově offroad závodům?
U mě to přišlo spíš postupně, jelikož jsem u motorek trávila spoustu času, líbilo se mi to a bavilo mě být součástí endurové komunity. Jakmile jsem začala sama jezdit, tak se tato závislost akorát prohloubila.
Jak dlouho se enduro závodům věnuješ?
První závody jsem absolvovala v roce 2012 a od té doby závodím. V roce 2014-2015 jsem měla menší pauzu a aktivně se závodům věnuji od roku 2016, kdy si mě vzal pod křídla Mirek Haruda.
Jak probíhal tvůj úplně první závod? Co jsi při tom zažívala?
Svůj první závod jsem jela v Jiníně. Byl to dvouhodinový závod Cross Country. Před závodem jsem byla neskutečně nervózní. Nejen z toho, že se jednalo o můj první závod, ale hlavně jsem se bála, že trať nezvládnu objet. Na první pohled mi to přišlo těžké. Nakonec to ale dopadlo dobře, závod jsem dojela do cíle, a navíc jsem ještě nebyla ani poslední, takže jsem byla spokojená.
Tvým velkým tahem v minulé sezóně bylo určitě 1. místo MMČR v enudrosprintu, nesmíme zapomenout ani na bronzovou medaili z Mistrovství Evropy. Prozraď nám prosím k těmto závodním úspěchům něco víc.
Bronzové medaile v seriálu Mistroství endura v Evropě si cením rozhodně více, než vítězství u nás v ČR. U nás klasické enduro moc holek bohužel nejezdí. Na Evropském šampionátu bývá velká konkurence, takže dostat se tam na bednu je úspěch a když to ještě vyjde v celkovém hodnocení za sezónu, tak to považuji za svůj největší dosažený úspěch. V loňském roce jsme se s týmem Motokrosové školy pod vedením Radka Tomana zúčastnila další šestidenní a z té mám také bronzovou medaili, takže loňská sezona pro nás byla velice úspěšná.
„Jakmile jsem začala jezdit sama, závislost na enduru se ještě více prohloubila.“
Kolik enduro soutěží jsi zatím za svoji kariéru absolvovala?
Odjeté závody spočítané nemám, ale bylo jich rozhodně hodně. Spoustu odjetých sezón u nás a i v tuzemsku. Od roku 2018 se zúčastňujeme seriálu Mistroství Evropy a jako jediná žena z ČR jsem dojela šestidenní s medailí, a to už třikrát v řadě po sobě – začalo to v Portugalsku, pokračovalo Itálií a v loňském roce jsme byli ve Francii. Myslím si, že dojet šestidenní je největší sen každého enduráka. Je to celkově nejtěžší závod endura, jedete 6 dní, z toho 5dní enduro, kdy sedíte 8 hodin na motorce a poslední, tedy 6. den je závěrečný motokros. Je potřeba najet spoustu motohodin, být dobře fyzicky připravený a vlastně celý závod je i dost o hlavě a psychice.
Vyzkoušela sis někdy i jiné odvětví motorsportu? Případně je něco, co by tě opravdu lákalo?
Nejezdím jen enduro, ale jezdím také enduro sprinty a Cross country. Každé toto odvětví je zcela odlišná disciplína, což spoustu lidí ani neví. Zkusila jsem si i motokrosy, jeden rok jsem měla pěkně rozjetý seriál holčičího MM ČR – po dvou závodech průběžné 9.místo, ale kvůli zranění pro mě sezóna skončila dříve, než jsme plánovali. Vyzkoušela jsem si i extrémní enduro a v neposlední řadě i pár závodu rally, a to mě bavilo. Rally jsem si zkusila i z opačného pohledu – 7x jsem byla na závodu Africa Eco Race jako manažerka pro slovenského jezdce Jana Zaťka, takže vím, jak to chodí na Dakaru.
Jak se tvá rodina a přátelé staví k tomu, že závodíš v tak náročné disciplíně?
Můj životní partner a nyní již budoucí muž, Jenda Unger také závodí ve stejné disciplíně, a to v enduru, takže vše naprosto chápe a podporuje mě. Ať už je to servis motorky, umytí, příprava na závody, tak i přímá podpora na závodech. Také spolu jezdíme trénovat, takže to vidím jako ohromnou výhodu mít stejného koníčka v domácnosti. Zbytek rodiny většinou sleduje naše závody na sociálních sítích.
Jaké máš plány na letošní sezónu? Máš v ní nějaký cíl, kterého bys ráda dosáhla?
V letošní sezóně rozhodně pojedeme tuzemské závody. Ráda bych se začala více věnovat holkám v enduru a pořádala společné tréninky, popřípadě campy, a to zabere spoustu času. Už bych ráda svoje zkušenosti předávala dalším ženám. Je potřeba, aby nás bylo víc, jelikož bych chtěla postavit ženský team a společně odjet závod národních družstev, které se pojedou při posledním závodě seriálu Mistroství Evropy endura v září, a to v Polsku.
Který závodní tým reprezentuješ?
Jezdím v teamu Mirka Harudy – Haruda team RAC Sedlčany. Letos spolu pojedeme osmou sezónu.
„Myslím si, že dojet šestidenní je největším snem každého enduráka, protože to je nejtěžší závod, co se v této disciplíně dá jet.“
Jsi „motoholka“ se vším všudy, vyzkoušela sis někdy i klasickou silniční motorku? Dokázala bys případně porovnat například jízdní vlastnosti?
Na silniční motorce jsem seděla poprvé ve 20ti, když jsem si dělala řidičský průkaz, abych mohla jezdit enduro. Pak už jsem jezdila jen na terénní motorce. Vloni jsme si ale domů pořídili skútra – Aprilii SR GT 200, kvůli cestování do práce, takže se dá říct, že jezdím i na silnici a baví mě to.
Jaké jsou důvody toho, že si enduro tak moc získalo tvé srdce?
Nejvíc se mi líbí, že když jedeš enduro, tak jsi pořád někde v přírodě. Jedeš v lese, projíždíš potoky, jedeš přes louky… je to skvělý pocit. Po Evropě jsou krásné závody, kde se můžeš i trochu „kochat“ přírodou – jako třeba Rumunsko, Portugalsko, Itálie, ale ovšem že vždy záleží na počasí. Pokud prší nebo třeba ještě sněží, tak jsi vůbec ráda že jedeš a snažíš se tento závod o přežití dojet do cíle.
Zažila jsi někdy v rámci tréninků, nebo samotných závodů nějakou vážnější nehodu? Nepřemýšlela jsi díky tomu nad ukončením kariéry?
Bohužel ano, ani mě se velké zranění nevyhnulo. Při závodě MM ČR v motokrose na mě v ranním neměřeném tréninku skočila soupeřka. Doskočila předním kolem rovnou na mojí ruku a tím mi ruku doslova přelámala. Obě kosti – loketní i vřetenní kosti byli tříštivě zlomené, takže jsem musela hned na operaci. Do dnes mám v ruce titanovou destičku a 7 šroubů. Další nepříjemné zranění bylo poranění manžety rotátoru ramene, to bylo také na delší rekonvalescenci. Zranění ruky mám pořád v hlavě, začala jsem se více bát, ale není to důvod, abych přestala úplně jezdit. Menších zranění jako je třeba otřes mozku, sešitý loket, sešitá pusa, sešitá hlava, tak těch bylo mnoho. Nikdy jsem ani nespočítala kolik mám na těle stehů. Párkrát jsem se svezla sanitkou, ale vždy to dobře dopadlo.
Enduro je pro nás ženy velmi náročným sportem, který vyžaduje opravdu velkou fyzickou i psychickou odolnost. Co všechno obnáší tvá příprava na jeden závod?
Nepřipravuji se pouze na jeden závod, ale připravuji se na celou sezónu. Přes zimu cvičíme v tělocvičně, chodíme plavat do bazénu a ven běhat. Když to dovolí počasí tak i trénink na motorce. Je taky dobré si od ježdění odpočinout, aby byla chuť a natěšenost na další závodní sezónu. Sezóna začíná na jaře a končí na podzim, tak je to někdy opravdu dlouhé. V průběhu sezóny chodíme trénovat na motorku a jezdíme hodně na horském kole.
Jezdíš trénovat i do zahraničí?
Ano, párkrát jsem byla před sezonou trénovat v Itálii, Maďarsku a v Německu. Poslední dobou jsou zimy mírnější a dá se trénovat i u nás, takže to nevidím jako povinnost. Dá se trénovat i tady, máme pár pěkných písčitých tratí.
„Nejvíce se mi na enduru líbí to, že jsi pořád v přírodě. Jezdíš po lese, projíždíš potoky, jedeš přes louky…je to skvělý pocit.“
Na jaké motorce závodíš? Jsi s ní spokojená?
Od roku 2018 závodím na Husqvarně, na malém čtyřtaktu. Konkrétně na FE 250. S motorkou jsem maximálně spokojená. Je lehká a obratná v lese. Čtyřtakt hodně pomůže ve výjezdech, odpustí spoustu chyb.
Když už jsme u tématu motorek – pravděpodobně jsi za svou kariéru závodila s více druhy motorek. Jsou některé, které ti třeba absolutně nevyhovovaly?
Nemohu říci, že by mi nějaká motorka nevyhovovala. Dříve jsem jezdila KTM, zkusila jsem i TM, Gas Gase, Betu a na každé motorce se najde to dobré. Husqvarna je ale moje neoblíbenější.
A máš nějakou svou vysněnou motorku, kterou by sis přála mít doma?
Na vysněné motorce závodím. Moc se mi líbí i náš skútr, je takový trošku endurovější, takže je s ním spoustu legrace. Slouží nám nejen na výlety, ale také na cestování do práce a mám téměř 100 km denně.
Na který závod ze své dosavadní kariéry vzpomínáš nejraději?
Nejvíc vzpomínám na závod ME endura v Portugalsku 2019. Jelo se v hrozným blátě a pořád pršelo. Byl to asi nejtěžší závod, co jsem kdy jela. Opravdu jsem si sáhla na dno svých sil, ale o to překvapující byl výsledek a já jsem první závodní den vyhrála. Byla to můj první úspěch na Evropském šampionátu a já tu poprvé stála na bedně.
Jaké jsou tvé nejoblíbenější tratě pro enduro?
V ČR je docela těžké najít nějakou enduro trať, bohužel spousta z nich byla již uzavřená. Ráda jezdím do Úštěka, kde se ještě v trochu v lese jezdit dá. V zimě jezdíme na písčité tratě, nejčastěji do Dražetic, jelikož je to naše týmová trať.
„Je také dobré si od ježdění na chvíli odpočinout, aby byla chuť a natěšenost na další závodní sezónu.“
A existuje nějaká trať, kterou by sis chtěla zajet?
Rozhodně bych chtěla znovu jet trénovat do Maďarska, konkrétně do Ajky. Je tu moc pěkná a velká enduro trať, dá se tu parádně pojezdit v lese.
Vzpomeneš si na nějaký vtipný moment ze závodního prostředí, o který by ses ráda podělila?
Ze závodů máme zážitků nespočetně. Nejvtipnější zážitek mám asi z tréninku v Úštěku, když bylo zrovna po dešti. Kdo to tu zná, tak ví, jak ta trať po dešti vypadá. Je to takový mazlavý jíl a trať nejde skoro objet. Já jsem si to ale chtěla vyzkoušet na vlastní kůži. V půlce kola jsem to už chtěla vzdát, protože to vážně nešlo. Cestu do depa jsem si chtěla zkrátit přes louku – viděla jsem drážku, tak jsem tam zajela, ale ona to nebyla obyčejná drážka, ale byla to drážka na odtek vody. Jak jsem do toho vjížděla, už jsem věděla, že je zle. Motorka se začala pomalu propadat a nakonec byla v blátě až po sedlo. Šla jsem do depa pro pomoc, sama jsem s motorkou ani nehnula. Nakonec jsme motorku tahali ve 4 lidech, byla tu fuška, ale asi po půl hodině se podařilo. Pořád si pamatuji na otázku Kuby Horáka: „Zůzo a nevjela jsi tam schválně, že ne?“ Nakonec jsem se stejně musela přiznat, že to byla moje hloupost a nebyl to omyl (smích).
Závodíš s číslem 191. Je za tímto číslem nějaký příběh, který stojí za zmínku?
V minulosti jsme jako ženy neměly samostatnou třídu, jezdily jsme společně s chlapy. Později nám byla vytvořená třída Ženy a čísla jsme si mohly vybrat v rozmezí 190-199. Pro mě byla jasná 191, protože jsem chtěla být vždycky jednička. To se mi brzy naplnilo. Nyní se už více těším na tuzemskou konkurenci a pevně věřím, že to bude už letos, kdy se budeme se soupeřkami nahánět o vteřiny.
Jak vnímáš enduro závody z pozice ženy? Dokázala bys říct, pro koho jsou vhodné a jaké vlastnosti by měla žena mít, aby mohla být v tomto odvětví úspěšná?
Beru to jako každý další sport, jen vnímám, že žen tu opravdu moc není. Asi ani nejde říci, pro koho je enduro vhodné. Musí to člověka bavit a je jedno, jestli se jedná o ženu, či muže. Jen je jasné, že muži mají výhodu v síle a lépe se jim motorka zvedá a tahá z bláta. Pro úspěch je nejdůležitější vytrvalost a chtíč.
Máš nějaký vzor, který je ti inspirací?
Mám dvě oblíbenkyně. První je Laia Sanz – několika násobná mistryně světa v enduru a trialu a má za sebou více než desítku startů na Dakaru – převážně na motorce, ale v letošním roce jela v autě. Každý Dakar vždy dojela do cíle a ještě ke všemu s neuvěřitelným výsledkem – jednou dokonce byla na 9.místě absolutně!
Druhý favoritka je Tayla Jones – Australanka, která je profesionální závodnice v USA, jede za fabrickou Husqvarnu. Tayla je několikanásobnou absolutní vítězkou na ISDE (šestidenní) a má spoustu titulů z amerického GNCC a enduro sprintů.
„Mistrovství Evropy v Portugalsku pro mě bylo asi nejtěžším závodem, co jsem jela. Opravdu jsem si sáhla na dno svých sil. O to více jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že jsem první závodní den vyhrála.“
Jak se stavíš k problematice podceňování a kritizování žen za řídítky i za volantem? Dostala jsi se někdy do takové situace?
Myslím si, že do této situace se dostane každá žena, která se pohybuje v motosportu. Spoustu mužů starší generace si stále myslí, že by ženy měly stát za plotnou a neplést se do motoristického odvětví. Já si myslím opak – proč bychom nemohly dělat to, co nás baví? Přeci jen i spoustu mužů dělá ženské sporty – gymnastika, krasobruslení, aerobik a podobně…
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Velký úspěch je pro mě již zmíněné třetí místo v seriálu mistroství Evropy v enduru pro loňský rok a také tři bronzové medaile ze šestidenní. Největší úspěch je pro mě ale každý dojetý závod, kdy se cítím spokojená s jízdou a dojedu bez zranění.
Jaké tři nejdůležitější rady bys dala ženám, které by si chtěly enduro vyzkoušet?
Napadají mě jen dvě rady – rozhodně se člověk nesmí bát to zkusit, každý přeci jednou začal. Také nezáleží na věku, důležité je prostě jen začít a zažít ten pocit svobody na enduru.
A poslední otázka od nás – jaký je tvůj největší sen v rámci enduro závodů?
Spoustu snů už jsem si splnila, ale jeden velký pořád mám – alespoň jednou bych chtěla startovat na šestidenní za český, ženský trophy team. To je to nejvíc. V ČR se prozatím nepodařilo tento team sestavit z důvodu nedostatku závodnic a financí, ale já pevně věřím, že se nám to jednou podaří.
Chtěla bys na závěr něco dodat, někomu poděkovat, či předat našim čtenářům nějakou myšlenku?
Moc ráda bych poděkovala všem co mě podporují a pomáhají mi plnit si sny. Největší poděkování patří Mirkovi Harudovi, který stojí za veškerými úspěchy a díky němu mohu stále závodit a hlavně také partnerovi Jendovi za veškerou podporu – ať už mluvím o přípravě a servisu motorky, pomoc na závodech, tak i za morální oporu kterou od něj mám.
Moc děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu splněných snů a úspěchů za řídítky. Tým #HOLKAZAVOLANTEM
