Kristýna Dostálová, mladá talentovaná jezdkyně z Hradce Králové je učitelkou v mateřské školce. Ve svých 25 letech ráda sportuje (závodně stolní tenis, rekreačně squash, tenis či plavání), od malička zpívá a hraje na kytaru a samozřejmě jejím velkým koníčkem jsou auta a motorsport. Potkat jí můžeme na různých tratích amatérské rally.
Ahoj Kíťo, jak ses dostala k rallye?
K rally jsem se dostala díky taťkovi. Když jsme byly se ségrou ještě malinké, závodil, potom ale přestal a znovu začal až se mnou. Pamatuju si, že už jako malá holka jsem s ním pořad něco opravovala a montovala. Když jsem ještě nedosáhla sama na pedály, seděla jsem u něj na klíně a aspoň točila volantem, nebo potom později seděla na sedadle spolujezdce a dělala mu takovou poloautomatickou převodovku. Vždycky sešlápnul spojku a já už věděla, co tam dát. Taky jsem dělala často kameramana… Odjeli jsme na nějakou odlehlou nepoužívanou cestu, stoupla jsem si na bezpečné místo u zatáčky a natáčela taťku ve svém živlu. Když jsem konečně vyrostla tak, že jsem dosáhla na pedály, začal mě učit řídit a v 17 letech jsem jela první závod. Naučil mě všechno, co umím.
Jak probíhal tvůj první závod?
Upřímně si vůbec nepamatuju, který závod byl první. Určitě to bylo na okruhu v Hradci Králové, ale těch závodů už bylo tolik a je to tak dlouho, že se mi ty první různě slévají dohromady. První sezónu jsem totiž jela všechny závody v podstatě jen na okruhu v Hradci. Auta jsme různě střídali, pár závodů jsem odjela s naší sériovou Almerou, ale potom jsme se rozhodli, že pořídíme něco víc „závodního“ a sehnali jsme naši první Fiestičku.
Pověz nám něco o své jezdecké kariéře?
Jak už jsem psala, začínala jsem na Czechringu v Hradci a moje první opravdu závodní auto byl Ford Fiesta s motorem o objemu 1.7 z Fordu Puma. S Fiestou se mi jezdilo dobře a hezky jsme si na sebe zvykly, zajely si amatérskou rally v Medlešicích, okruh ve Vysokém Mýtě, ale po čase jsme ji z vícero důvodů poslali dál. Jedním z důvodů bylo i to, že s autem o objemu 1.7 jsme jezdili v kategorii dvoulitrů a to mírně snižuje konkurenceschopnost auta. Hledali jsme nové auto. V mezičase na chvíli vyzkoušeli Clio, například i na okruhu v Sosnové, ale nakonec koupili opět Fiestu, přeci jen už jsme na ni měli spoustu dílů a dobře se v ní vyznali. Tentokrát jsme si dali dokonce i výměnu motoru. Nová vínová Fiesta měla motor o objemu 1.4 a snažili jsme se ji udržet ve stavu, aby mohla jezdit sériovou kategorii. Ani nevím, kolik let jsme ji měli, kolik závodů se mnou zvládla a pro kolik pohárů mě dovezla, ale jak to tak bývá, všechno hezké jednou končí… Navíc kdo nebourá, jezdí pod svoje možnosti. Bohužel jsem ji trefila tak „kvalitně“, že už se nedala zachránit. Až do té doby jsem celou dobu závodila s předokolkami. Vždycky mě ale zajímalo, jaké to je jezdit se zadokolkou, jestli bych to zvládla, jestli bych byla pořád rychlá, jestli bych se nebála… Zalíbila se nám s taťkou Mazda MX-5 s motorem 1.8 a špérou. Nejdřív jsme si ji pořídili jako víkendové cabrio, reálně byla ale v provozu každý den a bylo jen otázkou času, kdy ji vezmeme sebou na závody. Milovala jsem v ní jezdit! Na silnici i na okruhu. V té době jsme zároveň objevovali novou trať a to Adventure Land v Bělé pod Bezdězem. Momentálně jsme ve fázi, kdy Mia získala pár větších šrámů, nebyl čas ji opravit, dlouho stála, a když jsme se konečně rozhoupali, zjistili jsme, že nemaže. S přítelem jsme prozatím koupili úplně sériovou Pumu. Nerada bych se ale Mazdičky úplně vzdala, doufám, že se v ní ještě někdy svezu! Co bude dál, je teď kvůli Corona situaci nejasné, ale doufám, že se brzy do závodění zase vrátíme.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Nenapadá mě jen jedna věc, kterou bych chtěla vypíchnout, za dobu co závodím, byla spousta hezkých momentů. Mám radost z každého vítězství, ale možná ještě lepší pocit je vidět, že se pořád zlepšuju a zajíždím lepší a lepší časy. Asi by mě mrzelo, kdybych měla pocit, že už se nemám kam posunout. Všechno co umím, mě naučil můj taťka, a proto mám vždycky hroznou radost, když zajedu podobný čas jako on. Jednou se mi dokonce povedlo zajet RZ o pár vteřinek rychleji. Je to super pocit, když doháníte svého učitele.
Jaký je tvůj sen v rallye?
Snů mám spoustu. Některé reálnější jiné míň. Chtěla bych si někdy vyzkoušet i další odvětví motorsportu např. drifty, vrchy, rallycross, autocross. Určitě bych jednou chtěla startovat na nějaké rally z Českomoravského poháru. Chtěla bych se projet v závodním WRC speciálu. Chtěla bych si zkusit nějaký závod v zahraničí. Jako spolujezdec v driftovém speciálu jsem se svezla na německém okruhu Nürburgring s Ľubošem Ďurinem v jeho BMW e36 poháněné motorem 2JZ, ale jednou bych se tam chtěla prohánět i jako řidič. Je toho hodně, ale už jen to, že mám možnost dělat to, co mě baví a mám podporu ve svých blízkých je skvělý splněným sen a jsem za to moc vděčná.
Máš nějaký jezdecký vzor?
Jednoznačně to byl vždycky můj taťka, ale samozřejmě obdivuju spoustu jezdců, jako například Sébastien Loeb i další top jezdci WRC, Colin McRae.Není to ale tak, že by jeden z nich byl vyloženě můj vzor.
Nějaké vysněné auto? Závodní či civilní
No. Těch je… Nevím, jestli bych se mohla rozhodnout jen pro jedno auto. Některá vnímám jako srdcovku, jiná mě baví pro jejich výkon a další jsou prostě krásný. Určitě bych ještě někdy chtěla mít Mazdu MX-5, ale je dost možné, že časem bych nutně potřebovala přidat nějaké ty koně. Vždycky se mi hodně líbilo Subaru BRZ, Zetko, Nissan Silvia S15, Mazda RX-7 fd, Lancia Delta Integrale, Audi Quattro, úplně něco jiného je pak Amerika…Dodge Charger RT, ten pocit když pod vámi bručí osmiválec, úplně jiný pocit, ten hluboký mohutný medvídek, úplně cítíte sílu toho auta. Vzhledem se mi ale líbí víc Chellenger… Chevrolet Corvette – taky krásná. Za dobu, co jsem byla v Americe se mi ale zalíbila i velká auta a pick-upy, které se mi předtím vůbec nelíbily… z těch v kterých jsem se svezla, jsou to třeba Chevrollet Silverado, Ford F250, pěkný je i Dodge RAM. V LA jsme měli půjčené EVO X, taky super, svižný, hbitý auto. A od malička miluju Ford Mustang Fastback 1967. Bylo by toho hodně a opravdu těžko vybrat jen jedno auto.
Setkala jsi se někdy s podceňováním žen za volantem, popřípadě jak se k tomu stavíš?
Já osobně jsem se s podceňováním naštěstí nikdy nesetkala. Samozřejmě ale vím, že se takový problém v naší společnosti vyskytuje. Asi každý jsme někdy slyšeli poznámky jako: „Ježíš tak jeď! To řídí určitě ženská…“ apod. Když nad tím tak přemýšlím, určitě se mi taky stalo, že jsem za někým takovým jela, nebylo místo ho předjet a já ho v duchu (někdy i nahlas) proklínala. A určitě se někdy stalo, že to byla žena, ale stejně tak se stalo, že to byl muž. Ženy se do motorsportu a obecně řízení neženou tolik jako muži, to je očividné, spoustu žen auta vůbec nezajímají, kolikrát ani netuší, jakým autem jezdí, což se u mužů stává v menším procentu. Možná proto si pak muži myslí, že všechny ženy neumí pořádně řídit a nic o autech nevědí, ale rozhodně to není správná úvaha. Ženy přece taky netvrdí, že muži neumí vařit přesto, že vaří nejspíše méně často než ženy. Asi nemá cenu, se o takových věcech dohadovat, pouze můžeme dál ukazovat, že dobře řídit, závodit, umět, couvat, skvěle řadit mohou všichni bez ohledu na pohlaví. Činy mluví za vše a sama si všímám, a jsem za to ráda, že začíná závodit čím dál tím víc žen.
Chtěla bys na závěr něco dodat?
Jsem moc ráda, že u nás začínají vznikat projekty jako je tento a že se holky za volantem můžou navzájem podporovat a zároveň všem ukázat, že i ženy závodí a jsou na závodech úspěšné.
foto: archiv Dostálová