Pětadvacetiletá Andrea Dvořáková alias Endy je sympatická nadšenkyně do autostylistiky, videoher a autosportu. Ve své třídě je především známá díky svému zelenému Mini Cooperu, kterého na žádné akci či srazu rozhodně nepřehlédnete. Dále má ráda zpěv a tvoření všeho druhu. Momentálně je její pracovní náplní autokosmetika ve společnosti Chemical Guys. A zelená barva je jejím symbolem. Jak sama dodává: „Kdyby jste mě potkali, a já neměla nic zeleného, přesvědčte se, že jsem to opravu já.“
Ahoj Endy, mohla bys prosím našim čtenářům přiblížit, co je vlastně podstatou tvého koníčku? Čemu se konkrétně věnuješ?
Ahoj holky, momentálně asi není nic, čemu bych se věnovala naplno. Mým koníčkem jsou auta celkově. Baví mě být zavřená v garáži a pracovat si na svém autě. Většinou, když zjistím, že s tím svým zelenáčem zas něco mám, tak je to pro mě výzva to opravit. Asi nejvíce pyšná jsem na výměnu spojky. Kamarád mi půjčil svou dílnu s heverem a pustil Youtube video, kde byl přesný videonávod na výměnu spojky. Během (pro mě) úctihodných 12-ti hodin, byla vyměněna.
Můžeme brát i jako koníček účastnění se pouličních nočních srazů? Jsem totiž ten typ, co když může sednout za volant i jen tak, tak prostě jedu. O to větší pocit to je, když vás pak jede několik. Pokud bychom měli přejít na serióznější téma, miluji závodění. Ale k tomu se dostaneme později.
Krátce na úvod – jak jsi se k autostylistice dostala? Jaké byly tvé začátky v této branži?
Četla jsem toto už u několika slečen, že to měly dost podobné jako já. Buď to bylo v rodině, nebo přítel. U mě to bylo tak nějak obojí. Vyrůstala jsem na vrakovišti, kde jsem pomáhala a jsem dcera závodníka. Jezdil autocross, byla jsem malá a je dost možné, že si to špatně pamatuji, ale snad ty závody i pořádal a to v Čakovicích v TJ Avia, kde je momentálně místo okruhu fotbalové hřiště. Jedním z našich koníčků u nás doma bylo místo rodinných výletů navštěvování různých autobazarů. Jedeme na výlet, znamenalo: Jedeme pro auto!
Když jsem ve svých skoro 19-ti letech odešla z domu, z důvodů, které není nutné zmiňovat. Nějakou dobu jsem byla mimo auta úplně. Neměla jsem ani řidičák. Ve svých 18-ti letech jsem měla nehodu, kterou jsem neměla přežít, doktoři říkali, že pokud to zvládnu, zůstanu na vozíčku. Dlouho jsem byla na přístrojích, ochrnuté nohy i ruce, ale pak jsem se kousla a začala bojovat a dokázala to. Po odchodu z domu jsem začínala úplně na novo. Potkala jsem po tom, po nějaké době svého (tu dobu) přítele, který měl Mitsubishi Eclipse, repliku z Rychle a zběsile. S ním jsem se pak opět vrátila k autům. Pak přišel konečně už i řidičák a hlavně – MINI.
„Jsem totiž ten typ, co když může sednout za volant i jen tak, tak prostě jedu. O to větší pocit to je, když vás pak jede několik.
Jak již bylo řečeno v úvodu, na svých sociálních sítích jsi známá především díky svému zelenému Minimu. Jak jsi se k němu dostala?
Mini byl můj sen už od malička. Jak už jsem jednou zmiňovala, naším koníčkem u nás doma byly návštěvy autobazarů. Když mi bylo 6 let, navštívili jsme autobazar někde v Praze. Dodnes si nemohu vzpomenout kde to bylo, a když se kolikrát projíždím Prahou, říkám si: „Ty bláho, nebýval tady dřív bazar? A nebo tady?“ No a v tomto autobazaru mi otec popisoval všechna auta, co jsou za značky, z jaké jsou země apod. Já sice pozorně poslouchala, ale tak nějak mi přišly všechny stejně „hranaté“, byla jsem malá, co si budem. Když jsme došli k hlavní budově toho bazaru, tak tam přímo uprostřed byl! Vystavený jako exkluzivní novinka. Malinký roztomilý bobánek, růžový s bílou střechou. Zajásala jsem: „Panebože co to je za auto? To je boží!“ Okamžitě jsem se koukla dovnitř a vidím tam ty specifické budíky a vykřikuji: „Panebože koukejte, uvnitř je to úplně jiný než v těch ostatních autech!“ Okamžitě jsem se zamilovala. Když to otec uviděl, prohlásil jen: „Proboha pojď, to je holčičí auto!“ Nevím, zda si toho od mého narození nevšiml, nebo jsem byla tak ošklivá, že si myslel, že se mu narodil syn, ale tak nějak jsem mu zdůraznila, že já holka jsem a jednoho dne si to auto najdu a pořídím. Díkybohu se tak i stalo. V tu dobu MINI v ČR vůbec nebyly. Takže když nějaké zrovna někde projíždělo, nebo bylo zaparkované, tak jsem vždy úplně vykřikla: „Panebože MINIIII!“ To mi tak nějak zůstalo dodnes. (smích)
Jak dlouho ti trvalo přestavět a nadesignovat Miniho podle tvých představ?
Miniho mám už skoro 4roky. A co si budem, tvořím na něm pořád něco. A stále mi chybí pár věcí, které chci na to auto dát, takže je to spíš taková neverending story. Ale s úpravami jako takovými jsem začala až po roce. Ze začátku to byla spíš jen otázka toho, dát to auto do kupy. Aby jezdilo tak, jak má. A starostí bylo víc než dost. V den koupě mu třeba vypadly táhla na řazení, silentbloky v háji, furt mu někde unikal olej, vybuchovala mi expanska, upadl výfuk. No bylo toho dost co dávat dokupy.
„Dlouho jsem byla na přístrojích, ochrnuté nohy i ruce, ale pak jsem se kousla a začala bojovat a dokázala to.
Jakými úpravami tvé auto momentálně disponuje?
Ratcheta (tak mu říkám) aneb #GranTurismoMini, je asi nejvetší chloubou jeho zelený polep. Dlouho jsem se rozhodovala, zda auto nalakovat nebo dát do folie. Pak jsem objevila na instagramu jedno MINI, které mělo polep, který každý rok obměňovali, pokaždé do jiného stylu. Což mě nadchlo, řekla jsem si, že když dám auto do folie, můžu ho po nějaké době zase předělat, a bude to o dost jednodušší a levnější. V době tohoto mého rozhodování přidali do mé oblíbené videohry Gran Turismo Sport moje MINI. A jelikož jsem kreativní člověk, hned jsem se pustila do návrhu. Těch návrhrů bylo několik, nakonec vyhrála jednoduchost. Chtěla jsem svým autem dát najevo, kdo vlastně jsem, aby nějakým způsobem vyjadřovalo moji osobnost.Tudíž polep Gran Turismo The Real Driving by Endyssek. Znaky Playstationu, na bocích a střeše. Detailů je tam opravdu hodně. Ostatně můžete vidět na fotkách.
Když jsem hledala , kde si nechám auto polepit, díky známosti u mě vyhráli Chemical Guys. Byli tak hodní, že když jsem je poprosila, zda by bylo možné, abych si to polepila, neměli jediný problém. Nikdy jsem auta nelepila, tak to pro mě byla docela výzva. Samozřejmě, že části jako střechu, či kapotu lepili kluci, nechtěla jsem zbytečně vyhazovat folii. Co jsem zvládla, jsem nalepila. Člověk si pak toho auta váží úplně jinak, když na něm dělá vlastníma rukama. Díky této zkušenosti, jsem pak u Chemical dostala práci a nyní u nich pracuji.
Pak jsem koupila kola. Takové docela obyčejné, na styl OZ. Zrenovovala jsem je, zbrousila a nalakovala do černé lesklé s třpytkami. Dále je na autě sportovní výfuk (Ulter Sport), který, když auto vytočím na 3000 otáček, krásně bublá. A ráno budí sousedy. (smích) Pod kapotou zatím úpravy žádné, zatím jen sportovní filtr HKS (hřib) a mám v plánu swap, ale co jsem si tak zjišťovala, vyšlo by to dráž než koupě R53 v kompresoru. Ale koupi nového auta, ani výměnu, nemám v plánu. Takže se ještě uvidí, jak tyhle úpravy dopadnou.
Ratchet má snížený podvozek, ale jen menší snížení, jelikož s autem jezdím denně (je skoro zázrak, když to auto třeba jen 2 dny stojí) a na českých silnicích to snižovat úplně na zem nemá smysl a vzduchový podvozek nemám v plánu. To jedině, že bych auto měla jen na výstavy a ježdění. Ale to auto zvládá mnohem víc. Co se menších detailů týče, loni jsem konečně sehnala přídavná světla, ty jsem nalakovala do černé matné a zatmavila. Mini má xenony, které jsme s kamarádem nalakovali zevnitř na zelenou a černou a přidali na knoflík zelené svícení. Pak mám karbonová zrcátka, zelené detaily v interiéru a další. Pak mám gumové lipo vepředu, body kit s hatchback, a minulý týden jsem sehnala nové kožené sedačky. Ze kterých mám ohromnou radost, jelikož ty originál MINI byly už v hrozném stavu.
Jak se k tvému koníčku postavili tvoji přátelé a rodina? Podporují tě v tom, co děláš?
Přátelé mi do toho věčně jen kecají, ale zárověň mě podporují, někteří pomáhají, ať už s opravami, úpravami nebo sháněním něčeho, co zrovna pořebuji, nebo si vymyslím. Co se rodiny týče, jsem v kontaktu už jen s dědou a starším nevlastním bráchou. Brácha mi často píše, když potřebuje s něčím pomoct ohledně auta, a děda má skoro pokaždé co přijedu, slzy v očích, když vidí, že jsem si splnila sen. Vyrůstala jsem ve střídavé péči, a ze strany matky bylo kolikrát nemožné si vůbec splnit třeba koupi nových kalhot nebo jen oblíbeného jídla k večeři. A u otce vše bylo vždy jen o tom, co si sama neuděláš, to nemáš. Tudíž, jsem do jisté doby, nevěřila ani já, že bych Miniho kdy měla.
„Chtěla jsem svým autem dát najevo, kdo vlastně jsem, aby nějakým způsobem vyjadřovalo moji osobnost.
Máš nějaké své další vysněné auto kromě Miniho?
Aston Martin. Neskutečně krásné auto. Toto odpovídám vždy, když se někdo zeptá, co je mé vysněné auto, a když jim řeknu, že už ho mám, tak mi nevěří. Chtějí slyšet něco víc, něco méně dostupného, nějaký supersport. Mnozí to nechápou, tudíž vždy řeknu, že na druhém místě, ale opravdu až tom druhém, je Aston Martin. A bylo by i jedno jestli Vantage, Vanquish nebo Vulcan. (smích) Vulcan by bylo dělo, ale stojím nohama na zemi, a co se tohoto auta týče, splněný sen by byl se v tom autě jen svézt. Daším autem by bylo Daihatsu Charade 1989 GGTI. Důvod? Bylo to moje „první auto“. Otec ho jednou koupil asi za 4000, ale nikdo o něj neměl zájem, a nějak nevěděl co s ním, tudíž mi dal klíče, ať se učím. Je to spíš jen vzpomínková záležitost, bylo mi asi 15 let. Auto bylo skoro na odpis, často jsme v tom autě s kamarádkou jen tak seděly, koukaly tu dobu na přenosném DVD na filmy a kecaly o životě. Pak ho dal otec sešrotovat. Chtěla bych to auto zpět a postavit si ho na závody.
Plánuješ do budoucna svoje auto ještě dále upravovat?
Jak už jsem zmiňovala, těch úprav mě čeká ještě dost. Mám v plánu koupit dražší folii, která bude o něco víc neonovější s perletí, ale styl #GranTurismoMini zachovám. Pak chci nové křídlo od DualAG, jenže se dělá jen na novější MINI a není úplně levné, tak se bojím, abych ho zvládla vůbec nějak předělat, aby mi tam sedělo. Jiná křídla mě úplně neoslovila. Pak chci dodělat interiér. Přemýšlím nad novým volantem, a hydropaintingem palubní desky a různých detailů. Novou řadičku a zase nějaká ta nová kola, našetřila bych si taky na nějaké už dražší a jak se tak znám, až toto všechno bude Ratchet mít, tak mu určitě ještě něco vymyslím.
Pořádají se v této oblasti nějaké soutěže, výstavy, srazy? Jsi pravidelným účastníkem?
Loni se Ratchet dostal na výstavu Prague Car Festival. Což pro mě byl asi úplný strop. Ratchet není auto za statisíce, ani výstavní kousek, i přes to sklidil úspěch. Co se srazů týče, jsem jedním z hlavních členů Mini Cooper CZ skupiny, se kterou pořádáme MINI srazy. Když není zrovna doba covidu, pořádám srazy i za firmu, jelikož jsme firma zabývající se auty, pořádáme srazy jako Rides and Coffee, na kterých lidé mají možnost se svými auty vyhrát i pohár třeba za nejkrásnější kola, nejčistější vůz apod. Tak doufám, že tato doba pomine a my budeme moci zase normálně srazovat. Jelikož žiju v Praze, jezdím téměř pravidelně na známé srazy jako Midnight. Nepohrdnu ale ani srazem s pár přáteli někde u kafíčka na benzínce. V téhle době je to tak nějak i jediná možnost někam vyjet. Bohužel.
„Nemusíte mít auto za miliony, abyste udělali dojem. Buďte vždy sami sebou.
Máš nějaký svůj vzor v tomto odvětví? Kdo nebo co je ti inspirací?
Mým největším vzorem je asi Lucy499 (Lucie Chadzopulos). Lucy znám už asi 5 let. Je to závodnice ženského autocrossu, jezdí i rally a jiné. Určitě by si zasloužila také svůj článek. Je to žena, která když jsem ji poznala, mi dodala takovou tu naději, a takový ten kopanec k tomu taky něco dělat a aspoň to zkusit. Byla jsem ji podpořit na destruction derby a i na jiných jejích závodech a musím vám říct, že tato žena je neskutečný bojovník. Jednou bych chtěla jet závod s ní jakožto s protivníkem. Ona by byla jediná, u koho by mi nevadilo, kdyby mě porazila. A pak tu máme Štěpánku Mottlovou. Tu jsem poznala někdy před rokem tuším a poprvé ji viděla až na Prague Car Festivalu. Štěpánku jsem si oblíbila hned na první dobrou. Krásná mladá slečna, co se toho nebojí, a dokáže velké věci a hlavně je stále sama sebou.
Zkoušela jsi někdy závodit např. v driftu, sprintech apod.? Chtěla by ses tomu věnovat více, nebo pouze na hobby úrovni?
Snažím se být s Minim všude, kde jen to s ním jde. Na Diamond Race nebo drifty ho sice úplně nedostanu, ale jezdím s ním třeba závody Popcorn400, aneb projížďka republikou rozdělená na checkpointy, kdy na daném checkpointu je nějaký závod. Zatím to byl pokaždé Polygon v Mostě, slalom na letišti, motokáry a jiné. Dost na to, vyblbnout se během dvoudenní jízdy se svým autem a cítit se na chvíli jako závodník. Sprinty už mám také za sebou, a ne jednou, když počítáme i ty, na které má možnost jet každý, kdo jede na CarWars. Závodit bych chtěla určitě na větší úrovni než jen jako hobby. Jen mít ty finance. Ale se svým zapálením věřím, že i tohle jednoho dne vyjde.
Setkala jsi se někdy s kritikou a podceňováním žen za volantem? Nevznikaly na tvoji osobu žádné předsudky vůči tvému koníčku? Jak jsi se s tím vypořádala?
S kritikou se setkávám neustále. I když v dnešní době už ženy za volantem nejsou tak úplně tabu. Já se vypořádávám většinou s lidmi, co mi říkají, že ze svého auta dělám, jak kdyby mělo být nejlepší, jak kdyby to bylo Ferrari, a ať z něj nedelám bůh ví co. To, že to pro někoho je obyčejné auto, neznamená, že pro druhého to nemůže být splněný sen.
Chtěla bys na závěr něco dodat, případně předat našim čtenářům nějaké poselství?
Určitě. Předně bych chtěla poděkovat vám, za tento článek. A ostatním bych jen chtěla říci, ať se v životě nebojí dělat velké kroky a jdou si za svým. Zároveň se naučte radovat z maličkostí. Nemusíte mít auto za miliony, abyste udělali dojem. Buďte kreativní a nekopírujte nápady druhých. Buďte vždy sami sebou.
S pozdravem, vaše zelená Endy.
I my děkujeme za milý rozhovor. Tým #holkazavolantem
Instagram: @3ndy.impasse
Foto: archiv Dvořáková
