JANA KUKLÍKOVÁ – „Smekám před každou ženou, která má kuráž postavit se na start a dojet závod.“

Máme tu další rozhovor se ženou, která se nebála ukázat světu, že enduro není jen pro silné mužské pohlaví, ale i pro drsné a neohrožené holky. To, že v této disciplíně mohou být ženy úspěšné, dokazuje devětadvacetiletá Jana Kuklíková, mistryně ČR za rok 2020 v endurosprintu a držitelka mnoha dalších ocenění. Její začátky nebyly jednoduché, mezi motorkami vyrůstala a měla k nim přístup. Sama o sobě říká, že je velkým workoholikem, práce pro ni hodně znamená a jede pořád na plné obrátky. Mimo jiné je také koučkou a trenérkou v Endurové škole, věnuje se fitness a pravidelně se zabývá studiem španělštiny.

Ahoj Jani, rády bychom se tě na úvod zeptaly, co tě přivedlo do světa endura. Jaké byly tvé první krůčky za řídítky motorky?

Mé první krůčky k řídítkům byly až v autoškole v šestnácti letech, kdy jsem si udělala řidičský průkaz na 125. Rozjíždět jsem se učila v Praze 4 na parkovišti mezi auty, trvalo to celé asi 20 minut a hned potom už jsem šla do provozu. Všechno si to pamatuji velmi živě, jak nebezpečné to bylo a jak se se mnou vůbec nikdo nemazal. Žádné polygony a cvičné parkoviště, kde si to můžete v klidu osahat a než vás pustí do provozu, musíte splnit určitý počet hodin. No taková byla doba trochu v „panku“, ale mám na to dobré vzpomínky, měla jsem sparťanskou výchovu, takže mě jen tak něco nerozhodilo. Mezi motorkami jsem vyrůstala, táta je vášnivý motorkář, ale vedena jsem k nim nikdy nebyla. A upřímně silniční motorky mě nikdy moc nezajímaly. Že existují nějaké terénní motorky jsem poznala až u babičky na chatě, kde jsem slyšela, jak se rozléhají čtyřtaktní motory po lesích, až mi z toho šla husí kůže po rukách a strašně se mi to líbilo.

V 16 – 17 letech jsem měla svojí první čínskou motorku 125 ve čtyřtaktu super moto, vypadala jako Yuki a stála něco kolem 14 tisíc, za mě to byla skvělá motorka do začátku, aby se člověk rozjezdil. Motorku jsem používala jako dopravní prostředek místo MHD do školy, na brigády či za kamarády. Jedou mě ale málem srazilo protijedoucí auto a já jsem dostala šílený strach. A začala jsem přemýšlet, jak to udělat, protože na to, abych si mohla koupit motorku do terénu, jsem peníze neměla. Pro rady jsem si chodila za svým tátou, protože je vyučeným automechanikem, ale stejně jsem si všechno potom dělala po svém. Motorku jsem přezula na špunty – že budu jezdit přes pole, lesy, louky a hlavní silnice budu jen křížit. A to se mi stalo osudným, když jsem poprvé pocítila, že mi jde zadní kolo do smyku, řekla jsem si: „Wow, tak tohle chci a chci to umět dobře.“ Ihned jsem věděla, že musím pořádně máknout a našetřit si na svoje první enduro KTM. Ještě, než jsem našetřila, tak mě táta seznámil s fajn klukama z Berouna, kteří jezdili na trialových motorkách a občas mi dovolili jet s nimi do lomu a půjčili mi trialku. Ráda na to vzpomínám a pamatuji si, jak jsem se strašně bála, abych ji nezničila. Takových hodných lidi kolem sebe jsem měla a do teď jsem všem moc zavázána, protože mi hodně pomohli. No a po střední škole jsem si konečně splnila svůj sen a přivezla jsem si svoje první KTM domů a tím to celé začalo.

Ještě než se vrhneme na tvou závodní kariéru, je nutné zmínit, že jsi koučkou a trenérkou pro ženy v Endurové škole. Prozraď prosím našim čtenářům o tomto projektu něco víc.

Celé to vlastně začalo na vysoké škole, a to jsem zatím Endurovou školu vůbec neznala a podle mě ještě ani nebyla. Po střední jsem se rozmýšlela, co budu dělat dál. Dala jsem si rok pauzu, začala pracovat a v průběhu roku jsem se rozhodla, že půjdu studovat tělovýchovu. Vystudovala jsem VOŠ, obor Management tělesné výchovy a sportu a dále navázala na bakalářské studium jako Kondiční specialista. V průběhu těchto let jsem nabírala praxi jako fitness trenér a trenér dětí v různých sportovních odvětvích. V Endurové škole jsem začala pracovat po seznámení s Víťou Kuklíkem, dnes už mým manželem.

Začalo to celé nevinně, Víťa měl hodně začátečníků, občas se mu ozvaly i ženy a děti, ale práce se mu kupila. Vyplynulo to tak nějak samo, a hlavně asi i z mého vzdělání, kdy jsem si jen rozšířila specializaci (trenér motokrosu a endura) a navázala jsem na své studium. Mohu tedy říci, že v Endurové škole se věnuji hlavně dětem, ženám a začátečníkům. Práce se mi stala koníčkem, opravdu tuto práci miluji, ač je někdy velmi fyzicky i psychicky náročná. Baví mě učit, předávat zkušenosti a moc mě těší, když z tréninku odjíždí nadšení klienti, kteří nás doporučují dál.

Jak dlouho se enduru a obecně motorkám věnuješ?

Jak už jsem zmiňovala, tak poprvé jsem usedla za řídítka v šestnácti v autoškole, poté jsem měla pár let motarda a absolvovala pár hodin na trialové motorce. Enduro jsem si pořídila po ukončení střední školy, jestli dobře počítám tak asi od roku 2015 -2016. Nikdo se mi ze začátku nevěnoval, byl to všechno pokus omyl (smích). Prostě typický samouk. Jsem člověk, který se nebojí zeptat, takže jsem se chodila ptát na tratích kluků, anebo oni přišli i sami a poradili mi. Až poté, co jsem se začala orientovat trochu v enduru, jsem byla vedena Radkem Tomanem a později Víťou.

Vzpomeneš si na svou úplně první motorku, kterou jsi řídila?

Bylo to v autoškole, určitě vím, že to byla 125 ve čtyřtaktu a že měla ještě bubnovou brzdu. A mám takový pocit, že to byla Honda a měla stříbrnou barvu (smích).

„Kdo mě zná, tak ví, že když si vezmu něco do hlavy, tak si za tím jdu.“

Dvoukoloví mazlíci, kteří jsou tvému srdci nejblíž, jsou ti od KTM. Jak se ti jakožto ženě ovládají?

Za mě je KTM nejlepší offroad značkou, ještě když jsem neměla motorku a jenom jsem o ní snila, věděla jsem, že chci rozhodně KTM a nic jiného. Dvoutaktní motorky malého obsahu se mi ovládají nejlépe.

Nyní v říjnu jsi prodala své KTM 150 SX 2T (dvoutakt). Prozradíš nám, co bylo důvodem prodeje a plánuješ si pořídit jinou?

Snažím se každé dva roky motorky obměňovat. Mé srdce patří dvoutaktním motorkám malého obsahu a nemám v plánu měnit. Jezdí se mi na nich dobře v lese a na technických pasážích z důvodu jejich obratnosti a lehčí váze. Možná někoho překvapí, proč SX, když jezdím enduro. Tuto motorku volím z důvodu nižší váhy vzhledem k tomu, že měřím 165cm a vážím 50kg. V roce 2023 budu mít motorku 125 SX, která bude úplně jiná, než byly předchozí modely, KTM vyvinula něco nového, tak jsem na to zvědavá.

Když navážeme na předchozí otázku, pravděpodobně sis za svoji kariéru vyzkoušela více druhů a značek motorek. Dokázala bys je případně porovnat?

Ve své práci mám možnost zkoušet různé stroje, ale upřímně vítězí KTM.

Jakých enduro závodů se pravidelně účastníš?

Z důvodu velké časové vytíženosti se účastním už jen Enduro sprintů ČAMS a každoročně našeho Memoriálu Jaroslava Kuklíka (Crosscountry). Přála bych si závodit více, protože ten pocit po dojetí do cíle je nepopsatelný.

„U babičky na chatě jsem poprvé slyšela zvuk čtyřtaktních motorů rozléhajících se po lese. Naskakovala mi z toho husí kůže a strašně se mi to líbilo.“

Na který závodní úspěch jsi nejvíce pyšná?

Než hrdost je pro mě důležitější pocit, jak jsem se cítila v průběhu závodu, jestli se mi jelo dobře, nebo opačně. Nemám umístění, za které bych byla na sebe hrdá, ale neteř mi nedávno spočítala poháry. Konečné číslo mě docela překvapilo. Je jich přesně 80, na to asi mohu být hrdá.

Se svým manželem sdílíte stejnou vášeň pro motorky. Bylo tomu tak vždy?

Na motorce jsem jezdila ještě dříve, než jsme se poznali. Je hezké mít společné zájmy a vzájemně se podporovat, máme si stále o čem povídat.

A jak se staví ke tvé zálibě rodina a přátelé? Jsou ti oporou?

Kdo mě zná, ví, že když si vezmu něco do hlavy, tak si za tím jdu. Mamka čeká vždy po závodě na SMS zprávu ve znění – „Jsem celá“ (smích).

Jsi součástí nějakého závodního týmu?

Jezdím za naší Endurovou školu.

„Ještě když jsem o motorce jen snila, věděla jsem, že chci KTM a nic jiného.“

V jaké kategorii v enduru závodíš?

Jezdím v kategorii ŽENY.

Vzpomeneš si na průběh svého prvního závodu? Jské pocity jsi zažívala těsně po jeho dokončení?

Mám pocit, že to byla pětihodinovka v tankodromu v Pístově u Jihlavy, konkrétně crosscountry po třech se Zůzou Nováčkovou a ještě s někým. Neuměla jsem přejet ani mini kládu a pamatuji si, že jsem jim to celé pokazila, tak snad mi to odpustili (smích).

Nelákalo tě někdy vyměnit řídítka za volant a vyzkoušet si např. rallycross, nebo jiné odvětví motorsportu?

Lákalo, ale spíš by to pro mě byla jen výzva. Stále mám dost práce se sebou a motorkou (smích).

Na který závod z tvé dosavadní kariéry nejraději vzpomínáš?

Upřímně, nejraději vzpomínám na všechny. Každý závod ve mně zanechal vzpomínky a pocity, ač už byly pozitivní nebo negativní.

„Mám strach z jezdců, kteří neumí uzpůsobit rychlost svým jezdeckým dovednostem a jsou pak nebezpeční nejen svému okolí, ale hlavně sami sobě.“

Enduro závody jsou velmi fyzicky náročné, o to více pro ženu. Co vše obnáší tvá příprava?

Jediné roční období, kdy mám čas se připravovat je zima a v průběhu roku se snažím už jen udržovat. Nejsem profík, abych mohla každý den se sebou něco dělat, ale mohu říci, že jsem každý den v pohybu kolem dětí a ostatních v Endurové škole. Ale můžu prozradit, že když jdu cvičit, postačí mi sál se základním vybavením a stopky. Na jaře a v létě občas vyběhnu do Vlašimského parku.

Měla jsi možnost závodit i v zahraničí?

Nikdy jsem po tom netoužila, bylo by potřeba sehnat více peněz od sponzorů a já se strašně nerada vnucuji. Také si myslím, že nám ženám stačí dvoudenní závodění, de facto třídenní, protože v pátek si musíme projít celé tratě pěšky, a to je také docela fuška. Myslím si, že v České republice máme závody na dobré úrovni. Hlavně nevím, kdo by ty naše dětičky potom v Endurové škole trénoval (smích).

Tvé závodní číslo je 189. Je za tímto číslem nějaký příběh?

Ano, má příběh, přála jsem si číslo 198 jako mé datum narození – 19. 8., ale bohužel toto číslo bylo obsazené, když jsem začínala. Nakonec jsem si svůj datum zvládla ukrýt i do tohoto 189.

Máš nějaký jezdecký vzor, který je ti inspirací?

Mým jezdeckým vzorem je Michaela Polívková. Poprvé jsem jí zahlédla v Hradišti se Zůzou Nováčkovou na závodech, kam jsem se jela podívat, bylo to v období, kdy jsem ještě neměla motorku, tak jsem alespoň nasávala závodní atmosféru. Moc se mi líbí Míši nenápadná jízda a pak z toho vypadne takový čas, že jen nechápavě koukám. Především ale obdivuji její jezdeckou inteligenci.

„Pokud se některá z holek rozhodne pro enduro, či pro motocross, je potřeba si do začátku zabalit velkou dávku trpělivosti.“

Zažila jsi v enduru nějakou vážnější nehodu? Jak ses s ní případně vypořádala?

Vážnější ne, ale zmíním tu své první a (doufám) poslední zranění. Stalo se mi to na úplném začátku, maximálně rok jsem jezdila. To jsme takhle jednou vyrazili na motokrosový trénink do Krupé s Petrem Kloubkem (táty dlouholetým kamarádem). V zatáčce jsem si odšlápla a povedlo se mi otočit špičku prstů v botě, bylo to z důvodu špatně zvolené obuvi. Zlomila jsem si pár záprstních kůstek. Trénink jsem dojezdila, domu jsem se odvezla a pak jsem vyrazila do nemocnice.

Horší vzpomínku si přináším ze závodu Crosscountry v Sedlčanech, kde se mi nic nestalo, ale musela mě odvést sanitka. Asi půl kilometru od cíle mě v lese srazil hobby jezdec, který si myslel, že bude rychlejší a vejde se do stopy, no tak se tam vešel, hodil mě na stranu a najela jsem na pařez, který mě vymrštil. Motorka se válela ve stráni a já na zemi s podezřením na zlomené obratle a žebra. Naštěstí při mně stáli všichni svatí a já druhý den závodila zbitá jak pes (smích). Od té doby mám strach na závodech z jezdců, kteří neumí uzpůsobit rychlost svým jezdeckým zkušenostem a dovednostem a jsou nebezpeční sobě a svému okolí. Proto preferuji typ závodu jako třeba Enduro sprint.

Dokázala bys říct, jak vnímáš enduro z pohledu ženy?

Enduro vnímám jako jeden z nejnáročnějších sportů, jaký si žena může vybrat. Neřekla bych, že máme k tomuto sportu zrovna moc vloh a proto smekám před každou ženou, která má kuráž postavit se na start a dojet závod.

Co bys doporučila a poradila holkám, které by chtěly začít s endurem?

Ať si nechají poradit od někoho, kdo tomu rozumí. Když vezmu vybavení, tak jsou věci, do kterých stojí za to zainvestovat a potom jsou věci, do kterých není potřeba dávat tolik peněz, jako například oblečení, které se stává pro jezdce spotřebním materiálem (smích). Samozřejmě co jezdec to názor, ale asi bych si poslechla více závodníků a pak si z toho udělala sama nějaký výsledek.

U každého sportu je potřeba mít dobré základy a správnou techniku. Asi každý víme, že přeučování špatných návyků je zdlouhavé a kolikrát nenávratné. Proto je lepší si nechat poradit od někoho zkušeného, cesta je potom rychlejší a kratší. Když už se některá z žen rozmyslí dělat tento sport, ať už je to motocross nebo enduro, je potřeba si s sebou zabalit velkou hromadu trpělivosti.