Neohrožená motorkářka s větrem v zádech. Žena, která se ničeho nebojí a motorky jsou pro ni druhým dechem. Jedna z žen, co spolehlivě boří mýty o zaběhnutém stereotypu, že něžné pohlaví nepatří za řídítka silných motorek. To je Veronika Hankocyová. Se svým přítelem Michalem založila tým a společně to dotáhli až na jednu z nejnebezpečnějších motocyklových soutěží na světě – Tourist Trophy na ostrově Man. Pracuje také jako motoristická reportérka v pořadu Týden v Motorsportu na O2TV Sport. A v neposlední řadě má také svou motoškolu v okruhové agentuře Dafit Filla Racing Agency pro všechny, co se chtějí do pestrého světa motorek více ponořit. Verča je tak krásným příkladem toho, že pokud člověk chce, dokáže velké věci. Má také ráda plavání, badminton, squash, túry v přírodě a práci na zahradě.
Ahoj Verčo, jsi žena, která se motorek opravdu nebojí a spousta lidí si tě vybaví právě ve spojení s nimi. Kdy se u tebe poprvé projevila láska k dvoukolovým mazlíkům?
Už v dětství jsem na sobě vypozorovala větší zájem o techniku, než tomu bylo u ostatních holek. Asi ve dvanácti letech jsem se rozhodla, že chci umět jezdit na motorce a jako tvrdohlavé znamení Beran už jsem z toho neustoupila. Obecně nerada couvám (smích).
Kdy ses poprvé odhodlala sednout si za řídítka? Vzpomeneš si na ten prvotní moment?
To mi bylo právě tak těch dvanáct, třináct let a bylo to ve sboru dobrovolných hasičů, kde mi kluci půjčili Jawu 350, ze které jsem nedosáhla na zem. Vždycky mě vyslali do slepé ulice, kde jsem se musela na konci otočit a jet zase zpátky. Téměř okamžitě jsem se naučila řadit a tehdejší vedoucí prohlásil, že jsem talent. Hodně mě to tehdy nadchlo a začalo šetření na vlastní stroj.
Jezdíš převážně na silničních motorkách, ale ani enduro ti není cizí. Dokázala bys nám popsat rozdíly mezi jednotlivými motorkami, co se týče např. techniky jízdy?
Na enduru jsem úplný nováček a je to úplně jiný, až opačný styl jízdy. Mám to jako trénink, abych seděla neustále za řídítky i v zimě, ale offroaďák ze mě už asi nikdy úplně nebude. Hned první rozdíl je zjevný v tom, že na silniční motorce se snažím motorku zachovávat co nejvíc „na rovno“ a pomáhat do zatáčky změnou těžiště vysednutím. Na offroadu je to naopak, motorku pokládám pod sebe a klopím motorku téměř do maxima…což mi ovšem moc nejde zatím (smích).
Jaká byla tvá úplně první motorka v životě?
Když pominu Jawu 634, tak to byla Suzuki GS 750 rok 1977. Moje srdeční záležitost až dodnes. Byl to už v podstatě veterán a díky ní jsem se dostala i na svůj první roadracingový závod Clubsport X v rámci jízdy pravidelnosti, protože spadala věkem do kategorie klasiků.
„Mám ráda tenhle svět a atmosféru závodů miluji. Dokud se dokážu kvalifikovat, nebýt poslední a bude mě to bavit, chci na startu stát.“
A s jakou motorkou se proháníš po okruzích v současné době? Jsi s ní spokojená?
Aktuálně mám Yamahu R6 týmu Dafit Motoracing do kategorie SUPERSPORT a Aprilii RS 660 týmu Buldoků do kategorie SUPERTWIN.
Dala jsi své motorce někdy nějakou přezdívku?
Joo, občas si spolu povykládáme, ale jména vyloženě nemají (smích). I když jsem si teď vybavila to, že moje enduro Kayo K6R má přezdívku „Kája“.
Jak dlouho se motorkám věnuješ?
Teď už to je pětadvacet let. Když si to teď po sobě čtu, tak je to už strašný číslo, ale stará si na to ještě nepřipadám!
Jak se změnil tvůj život po prvním závodě? Věděla jsi, že to je to, čemu se chceš věnovat naplno?
Věděla jsem, že chci jezdit víc na hraně, ale úplně přesně jsem netušila, kam moje kroky povedou a vyvíjelo se to postupně. Rozhodně jsem si neřekla po prvním závodu na přírodních okruzích, že to chci dotáhnout na Ostrov Man. To bylo pro mě v té době nemyslitelné, nedosažitelné.
Většina žen se road racingu, tedy závodům silničních motorek, moc nevěnuje. Dokázala bys říct, proč tomu tak je?
Strach samozřejmě. Je to nebezpečný sport a jde v něm o život. Je třeba si tohle opravdu uvědomit a smířit se s tím, což není nic snadného. Holky navíc nebývají takový „loktaři“ jako kluci a chybí jim občas ta bojovnost, ale existují výjimky. A i když si nemyslím, že mezi ty výjimky úplně patřím, mám ten svět ráda a atmosféru závodů miluji. A dokud se dokážu kvalifikovat, nebýt poslední a budeme mě to bavit, chci na startu stát.
„V tomhle sportu se žádná chyba neodpouští.“
V jaké kategorii road racingu závodíš?
Aktuálně v kategorri 600ccm, Superpsort, a vracím se po dlouholeté pauze i do Twinů na dvouválcové 660ccm.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Rozhodně tři sošky Niké z Manx Grand Prix na legendárním ostrově Man, celkové třetí místo v Mistrovství Irska ve třídě Junior Support na Supertwinu, a Top10 na Ulster Grand Prix v Supertwinech. Moc hezký moment bylo i moje vítězství v Dymokurech a traťový rekord v mé třídě i celkové třetí místo v Mistrovství ČR.
Jak se cítíš, když sedáš na motorku a přijíždíš ke startovní čáře? Míváš například někdy pocit strachu a respektu?
Respekt mám vždy. Za ty roky už jsem ztratila spoustu přátel ze startovního pole, a tak si člověk uvědomí, že opravdu není nesmrtelný. Ale paradoxně tím víc mám blíž k životu a snažím se užít si každý den.
Jak už bylo zmíněno v úvodu, s tvým přítelem Michalem Dokoupilem jste v roce 2007 založili svůj vlastní tým a dostali jste se až na Tourist Trophy, což je jeden z nejnáročnějších a nejnebezpečnějších závodů světa. Dokážeš nám o tomto závodě říct víc, proč je například tak výjimečný?
Trať má šedesát kilometrů jedno kolo, a vede okolo ostrova Man, který na mapě najdete mezi Irskem a Anglií v Irském moři. Střídá se tam nížina s pohořím a jede se na běžných silnicích, na kterých je každodenní provoz, takže žádný rok není trať ani okolí úplně totožné, jako rok předtím. Historie sahá až do roku 1907, takže se jedná i o nejstarší silniční závod světa. Dosahované průměrné rychlosti jsou přes dvě stě kilometrů v hodině, takže je jasné, že tady se žádná chyba neopouští.
„Road racing je nebezpečný sport a jde v něm o život. Je třeba si tohle opravdu uvědomit a smířit se s tím.“
Ty sama jsi už tuto stejnou trať také absolvovala, ale pod názvem ManxGP. Jaké byly tvé první pocity, když jsi úspěšně dojela do cíle?
Přecházelo tomu hromada problémů. Tým, za který jsem měla jet a měl mi půjčit motorku, se přestal dva týdny před závody ozývat. A já během těch dvou týdnů sehnala motorku a vlastně jsme jen ve dvou lidech bez mechanika vyrazili na místo. Ty starosti ale nakonec úplně odvedly moji pozornost od strachu a jiných myšlenek, protože na ně zkrátka nebyl prostor. Najednou jsem stála na startu a už se jen těšila, že po všech těch peripetiích a problémech se konečně svezu. No a byly z toho hned dvě sošky a ocenění za nejlepší ženský výkon. V ten moment jsem si to neuvědomovala a byla tvrďák bez emocí. Teď s odstupem času jsem pyšná, že jsem to dokázala.
Co tě čeká v letošní sezóně?
Letos mě čekají s mým novým holčičím týmem závody na okruzích pod hlavičkou Dafit Filla Racing Agentury, a tímto bych chtěla pozvat i další děvčata, ať se k nám nebojí přidat, licence není potřeba! Pak samozřejmě podniky na přírodních okruzích, tedy u nás Staré Město, Hořice a Dymokury a pro mě vrcholem bude opět Isle of Man Manx Grand Prix. Tedy pokud mi potvrdí přihlášku.
Jaké klíčové vlastnosti by podle tebe měla mít každá dobrá motocyklová závodnice?
Odhodlání, cílevědomost, umět se zakousnout, i když už to vypadá beznadějně. Umět zachovat chladnou hlavu a naučit se prohrávat. Zachovat si respekt a slušnost k soupeřům a myslet na to, že se chci na start postavit i příště.
Máš nějaký svůj vzor, který tě inspiruje v tom, co děláš?
Mám ráda příběhy o Františkovi Šťastném, ale jinak úplně ne. Moje cesta je tak jiná a tak odlišná, že se snažím překonávat sama sebe a být si inspirací. Umím sama sebe totiž i docela dobře popíchnout a vyburcovat.
„Za ty roky jsem už ztratila spoustu přátel ze startovního pole, a tak si člověk uvědomí, že opravdu není nesmrtelný.“
Většina závodníků má svůj rituál, bez kterého neodstartují. Máš nějaký takový i ty?
Nemám. Někdy si třeba pustím muziku, ale rituály mě spíš znervózňují, takže když se má jít na věc, tak prostě jdu!
Jakým způsobem probíhají tvé tréninky, ať už na motorce, nebo mimo ni?
Letos jsem se bohužel zase nedostala na žádné testování. Takže poprvé opět až závody. Snažím se trénovat na enduru a chodím do posilovny, ale nejsem profesionální jezdec, chodím normálně do práce, takže nemám přípravu jako špičkoví jezdci. Tréninky si řeším sama a občas mi pomůžou trenéři, kamarádi jako Anatoli Hunanyan z Dafitgymu nebo Petr Kočí z Cleverfitu.
Jak počasí ovlivňuje jízdu na motorce? Třeba v dešti to asi není úplně jednoduché…
Já jsem výjimka, na vodě jedu skoro stejné časy jako na suchu. Na tom je vidět, jak se na suchu ještě šetřím, ale voda mi zkrátka jde, což se mi hodilo v Irsku, kde prší vlastně pořád.
Co tvá rodina a přátelé? Jak se staví k tomu, že se věnuješ někdy tak nebezpečnému koníčku?
Moje máma, když mě viděla poprvé na startu v roce 2006, tak brečela, ale dneska už je to velká fanynka. Na tátovi je vidět, jak to těžce nese, ale pomůže mi na startu, nebo drží deštník, když může. Snaží se nedat tolik najevo nervozitu. Kamarádi v tom jedou se mnou už léta, takže ti už neříkají radši nic (smích). Jediný brácha říká našim, že už by mi to konečně měli zakázat, což je v našem věku úsměvný.
„Hořice jsou krásné závodní místo, to je bez debat. Měla jsem ráda i Radvanice a Kyjov, ale ty dnes už bohužel neexistují.“
Dokázala bys říct, jaká značka motorky se ti za celou tvou kariéru řídila úplně nejlépe?
Tak to se nedá vůbec říct, ale obecně mi sedí Japonci. I když teď ta Aprilia je tak příjemná motorka, že asi nebudu vůbec selektovat.
Jakých závodů se pravidelně účastníš?
Kromě českého roadracingu a Dafit Filla Racing Agentury to jsou pak ještě závody v rámci IRRC. Kromě neměckého Frohburgu bych se chtěla ještě podívat do finské Imatry. Pořád je ještě ve hře i Irsko, ale letos dost bojovali s pojištěním a já jsem přišla o tým a motorky tam, a cestovat tam s vlastními je ekonomický nesmysl.
Minulý rok jsi s pár dalšími ženami zapálenými do motorek založila závodní tým WonderWoman Racing Team. Jaký byl důvod založení tohoto týmu?
Holky na motorkách jsou vždycky zpestření, ale celý tým tu ještě nebyl. Jsme kamarádky, motorkářky, a chceme ukázat, že to zvládneme. Nejsme žádný feministický hnutí. Bez chlapů okolo nás se neobejdeme a moc si vážíme jejich pomoci, ale to jádro je zkrátka holčičí a jsem za to moc ráda. Nikdy jsem neměla kvanta kamarádek, a říkala jsem si, že mezi chlapama je mi v tomhle odvětví líp, ale tyhle děvčata mi změnily postoj a názor na tenhle typ přátelství.
Za tu dobu, co závodíš, ses jistě nevyhnula nejrůznějším nehodám a ošklivým pádům. Jaký z nich byl pro tebe zatím nejhorší?
Mám různě polámané klíční kosti, zápěstí, pánev, rameno, prsty, ale paradoxně zlomené klouby na prstu mi přivodily nejvíc problémů. Na pravé ruce mám funkční jen tři, takže jsem se musela naučit přecházet z plynu na brzdu jinak, než dřív. Ale na všechno se dá zvyknout. Nejde mi vysedat doprava kvůli kyčli, ale tak holt musím změnit styl jízdy, a to učím i v motoškole.
Jaké jsou tvé nejoblíbenější české okruhy?
Hořice jsou krásný závodní místo. Bez debaty. Měla jsem ráda i Radvanice a Kyjov, ale ty už dnes bohužel neexistují.
„Jediný, co nemáme v životě jistý, je čas, o kterém si myslíme, že ho máme.“
Nelákalo tě někdy sednout si za volant a vyzkoušet si i jiné odvětví motorsportu?
Kdybych si za tím šla, tak by se mi to asi podařilo, ale ty řídítka jsou mi prostě bližší. Nicméně až se naskytne příležitost, zkusím si to!
Většina mužů stále nedokáže překousnout fakt, že je porazí žena. Setkáváš se ty sama s kritikou, podceňováním nebo narážkami na tvoji osobu?
Hele pořád, ale víš jak – psi štěkají, ale karavana jede dál. Musím říct, že je to lepší než dřív, nebo se mi ty drby už tolik nedonášejí. Kamarád taky jednou prohlásil: „No to je konec, předjely mě kozy“, a to mluvilo za vše (smích).
Kdybys měla popsat motocyklové závody ve třech slovech, jaká bys použila?
Soustředění, vášeň, bojovnost.
Chtěla bys na závěr něco dodat, případně předat našim čtenářům nějakou myšlenku?
Jděte si za svými sny, věnujte se tomu, co máte rádi a nečekejte, až bude situace „lepší“. Jediný, co nemáme v životě jistý, je čas, o kterém si myslíme, že ho máme. Taky bych ráda pozvala začátečníky a holky do mojí motoškoly, kde se věnuju každému individuálně celý den. Žádná otázka není hloupá a vždycky se dá něco zlepšit.
Děkujeme za krásný rozhovor a přejeme mnoho úspěchů jak v sedle motorky, tak v osobním životě. Tým #HOLKAZAVOLANTEM.
foto: archiv Veronika Hankocyyová
