„Čaaaau, zdravím všechny příznivce Holky za volantem.
Jmenuji se Veronika Macků a je mi 22 let. Obsluhuju čerpací stanici, ale uvidíme, kam mě život zanese dál. Můj život teď z velké části ovládá můj pes, je to sibiřský husky a trochu mi ho obrátil vzhůru nohama. Dále jsem obrovský knihomol a v neposlední řadě autíčkářka srdcem i duší.
Moje oblíbené motto mám od své nejlepší kamarádky, která vždy říkala: „Důležité je se z toho nepos*at. Já ten boj vyhraju!“ A snažím se tím řídit při malých i velkých životních zkouškách.“
Toto byl úvod do dnešního rozhovoru ze světa hobby závodů do vrchu. Čeká vás příběh neohrožené slečny ze Svitav, která řídí na závodních kopcích auto, co si vysnila už jako malá holčička.
Ahoj Veru, jaká byla tvá cesta k závodům do vrchu? Kdo tě k nim přivedl?
K závodům a celkově za můj vztah k motorsportu a autům můžu poděkovat rodině. Můj tatínek s maminkou mě nebrali na dovolenou k moři, ale zabalily se řízky, židličky, kombinézy, přilby a jelo se na víkend třeba do Šternberku, Albrechtic u Lanškrouna, nebo do Konice…. Jako maličká Veronika jsem běhala kolem trati, abych co nejlépe viděla a mohla všem správně fandit.
„Už jako malá jsem všude a všem říkala, že moje auto bude modrá Impreza.“
Jak dlouho se závodům do vrchu věnuješ?
Z předchozí odpovědi je snad zcela jasné, že závodům se věnuju od té doby, co jsem už uměla sama chodit po svých nohách. Čím sem byla starší, tím víc mě lákalo být na druhé straně a být ta, která si stoupne na startovní čáru. Být ta, co zvládne projet celou trať a profičet cílovkou. Poté, co jsem si udělala řidičák bylo jasné, že dřív nebo později usednu za volant v přilbě konečně taky. Odhodlala jsem se k tomu poprvé v roce 2019.
Závody jezdíš v rámci hobby seriálu VrchyHobbyCup. Zkoušela jsi startovat i v jiném seriálu, např. Maverick HillClimb Czech?
Ano, jezdím teď VrchyHobbyCup a na svém autě statečně vozím startovní číslo od nich celou sezónu. Musím říct, že je to skvěle položená otázka. Ano, mám v plánu určitě startovat seriál Maverick HillClimb Czech.
Prásknu na sebe jen to, že tenhle sen bych si chtěla v nejbližší době začít plnit.
S jakým autem závodíš? Jsi s ním spokojená?
Závodím se Subaru Impreza 2.0, ročník 1997, atmosféra.
Byl to sen. A i když jsem ze stáje (čtěme rodiny) od Fordu, už jako malá jsem všude a všem říkala, že moje auto bude Impreza. Modrá! A sen se splnil. Jsem s autem neskutečně spokojená. Kupovali jsme tohle auto, abych se tak jako vyjezdila, žádné city, vyjezdit a pak poslat dalšímu majiteli. Jenže projeli jsme spolu pár kopců, luk, cest a láska byla na světě. Nikdy mě mé auto nenechalo ve štychu a každý můj pitomý nápad „Réza“ skvěle zvládla. Můžu snad jen říct, že do budoucna nám chybí už jen turbo…
Do jaké soutěžní kategorie na hobby úrovni spadáš? Máš v ní případně nějakou konkurenci?
Patřím do 4×4 a ano, konkurence je obrovská. Poté se taky řadím do kategorie historik, kde je také konkurence veliká, ne že ne. A když se mi naskytne skvělá příležitost jet jiným autem než mým Subaru, řadím se do kategorie do dvoulitru, kde jsem s konkurencí na desetinky vteřiny.
„Čím jsem byla starší, tím víc mě lákalo si stoupnout na startovní čáru.“
Pamatuješ si na svůj první závod a jak probíhal?
Pamatuju a ani na něj nikdy nezapomenu. Svůj první závod jsem jela v Konici. Vím, že ráno bylo chladno, ale já se neklepala zimou, klepala jsem se nervozitou. Zdědila jsem závodní kombinézu i boty na jízdu. Přilbu jsem měla svoji. Dostala jsem číslo 59. Před první jízdou sem byla asi 30x čůrat.(smích) A pak to přišlo. Za mnou startoval přítel se svým Nissan Sunny GTi-R, přede mnou startoval můj bratr s Ford Sierra Cosworth. Se svojí Imprezou jsem si mezi nimi připadala jako nevylíhnuté kuře. A než jsem se nadála, bum, zelená! Kvílení gum a bratr byl pryč. Můj tatínek mi do okna dával ještě instrukce, v jaké zatáčce můžu přidat, že to přece vím, jak jet. Popojela jsem ke startovní čáře, traťák na mě hrdě mluvil, že to zvládnu, ale já měla pocit, že vystoupím a klidně to přenechám někomu z přihlížejících. Nebyl čas. Zelená! Sešlápla jsem plyn co nejvíc to šlo… Když jsem dojela nahoru, bylo mi jedno, jaký jsem měla čas, ale věděla jsem, že je to za mnou. Neskutečné pocity, nedokážu vám je popsat.
Jak se připravuješ na závodní víkend? Co všechno obnáší tvá příprava?
Co vše je potřeba. Od drobných servisů na autě po ty větší. Občas nějaké testovací jízdy. Zabalit si s sebou vše potřebné nářadí, kdyby se náhodou na kopci něco porouchalo.
Jezdíme celá banda. Scházíme se velmi brzo ráno před závody a všichni společně jedeme na místo, kde si zabereme stání vedle sebe a uděláme si takové společné domácí depo.
Jaký je to pocit, když se v plné rychlosti řítíš do zatáček? Co v ten moment zažíváš?
Myslím, že přesně pro takové momenty se žije. V tu chvílí zažívám jen ty správné a šťastné pocity. Nic okolo jiného není. Já, auto a trať. V tu chvílí nic víc nepotřebuju. Ale pokaždé vím, že to chci znova a znova.
No, když se mi nepovede projet zatáčka, jak bych měla, zažívám mnohem víc pocitů nejen ty šťastné. J
„Setkávám se denodenně s lidmi, co si myslí, že ženy jsou jen pěkný doplněk k autu.“
Zvládáš si sama na autě udělat drobnější servis?
Ano, zvládám. Mám ale kolem sebe dost schopných automechaniků, takže ve většině případů řeší problémy s autem se mnou. A když už si něco nemůžu udělat sama, ráda dělám ,,podržklíč“ a učím se co a jak. (smích)
Máš nějaký svůj vzor ve světě motorsportu, který je ti inspirací?
Vždycky jsem byla největším fanouškem mého táty. A vždycky jsem křičela, že můj tatínek bude na stupních vítězů první. A jako druhé jsem křičela jméno Otakar Krámský. Určitě je mnoho skvělých závodníků, kteří mi jsou inspirací a vzorem, ale ráda bych zmínila pro mě obrovská jména jako je Andreas Gabat, George Plasa a samozřejmě skvělá Edita Prášková.
Jaká je tvá nejoblíbenější vrchařská trať? Kam se ráda vracíš?
Jako divák se ráda vracím do Šternberku na závod Ecce Homo. Skvělá trať, skvělá atmosféra, skvělÍ závodníci. Jako závodník ráda jezdím do Konice, kde se vždy všichni sejdeme a parádně si užijeme závodní víkend.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Největší úspěch? Za úspěch beru cokoli, co se mi povede. Doufám teda, že s mým odhodláním mě v životě ty největší a správné úspěchy teprve čekají.
„Myslím, že přesně pro takové momenty se žije. Jen já, auto a trať.“
Utrpěla jsi někdy na závodech nějakou vážnější nehodu nebo ti auto vypovědělo službu? Měla jsi díky tomu chuť skončit?
Ťuk ťuk! Ne. Žádná nehoda, ani auto mě nezradilo. Doufám, že tak to bude i dál.
Máš nějaký svůj vysněný závod nebo trať, kam by ses chtěla podívat?
Rozhodně. Pezinská Baba na Slovensku a Rechberg v Rakousku. Dva velké sny, dvě velké tratě pro jednu malou holku. Třeba se to jednou povede a budu na startovní listině a dojedu do cíle.
Jak se k tvému koníčku staví tvá rodina a přátelé? Podporují tě?
Moje rodina se o mě dost bojí, ale podporují mě maximálně. Zdělila jsem kombinézu, kterou hrdě nosím dodnes, i když je mi asi o 3 čísla větší. Nosil ji táta a můj bratr. Když jedu, stojí podél trati a potom, co dojedu, mi říkají, kde bych mohla ještě přidat plyn, kde ubrat a jak jet tu nejlepší stopu, nebo jak jí jezdili oni. Děkuju, maminko a tatínku, jste skvělí! A můj velký bratr startuje vždy přede mnou a v cíli čeká, než dojedu.
Moji přátelé ví, že jsem tak trochu odhodlaný blázen. Jezdí se na závody podívat a podpořit mě, říct mi, že vše co chci dokázat, dokážu. Mám kolem sebe jen ty nejskvělejší lidi. Děkuju Vám!
Co plánuješ do budoucna a jaké je tvé vysněné auto?
Chci se i nadále věnovat závodům do vrchu. Pracovat na sobě, autu a našich společných zásluhách. Nebráním se vlastně ničemu. Jsem odhodlaná jít do všeho po hlavě.
Moje vysněné auto? Těžká otázka. Je spousta aut, který obdivuju, líbí se mi, slintám nad nimi a chtěla bych zkusit jejich jízdní vlastnosti. Ale je jasné, že to TOP pro mě je Subaru Impreza WRX STI 22B. A moje vysněné závodní auto je Ford Escort RS Cosworth.
„Ti lidi mají potřebu si neustále dokazovat, že jsou něco víc. Mě to ale netrápí.“
Jak se k tobě muži staví jakožto k závodnici? Setkala ses někdy s podceňováním a kritikou jak na závodech, tak v běžném životě?
Bohužel setkala a setkávám. V běžném životě to jsou lidi, co si myslí, že ženy jsou jen pěkný doplněk k autu. Ale všichni víme, že to tak není. Setkávám se denně na silnici s tím, že spoustu lidí, když vidí za volantem Subaru slečnu, mají potřebu si dokazovat, že oni jsou rychlejší a lepší, něco víc. Dřív mě to trápilo, dnes už vím, že pro mě tyhle lidi nic neznamenají a jejich názor neznamená vůbec nic. Vím, co mě baví a dokud mě to bude naplňovat, nepřestanu. Určitě ne kvůli tomu, jak se lidi tváří, co si myslí nebo jak na mě koukají skrz prsty. A na závodech mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují a drží mi palce. Je úplně jedno, jestli jsi holka nebo kluk a jestli jsi malý, velký, vysoký, tlustý, odvážný nebo se bojíš. Děláme, co nás baví a to je důležité.
Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že by sis vyzkoušela i jiné odvětví motorsportu, např. rally nebo motokáry?
Určitě. Mám vřelý vztah ke všemu, co má čtyři kola a volant. A jestli se mi někdy naskytne nějaká příležitost z jakéhokoliv odvětví, půjdu do toho na plno a po hlavě. K závodům do vrchu mám ale největší vztah.
Chtěla bys na závěr něco dodat, případně předat našim čtenářům nějaké poselství?
Když uvidíte holku za volantem, usmějte se na ni! J
Zaslouží si to stejně jako kdokoliv jiný. Přestaňte se bát toho, čeho se bojíte, zvládnete všechno. A vždy kolama dolů!
Děkuju moc za skvělý rozhovor.
I my děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů. Tým #holkazavolantem
Instagram: @veru.59
Foto: archiv Macků
