Můj příběh holky za volantem minikáry – Jana Rokosová
Na úvod si povíme, co je to minikára a kde vznikla.
Jsou to jednomístná, dvoustopá, čtyřkolová vozidla, pohybující se pouze silou gravitace, určená pro jízdu z kopce, na uzavřené silnici, či jiné vhodné dráze. Minikára nesmí být používána v běžném provozu.
V ČSSR má na svědomí vznik závodních minikár časopis ABC, který přinesl první plánek na stavbu minikáry v roce 1964.
První mistrovství ČSSR se uskutečnilo v roce 1968 a z původních dřevěných minikár se stala vozidla s kovovou konstrukcí, která je dnes na vysoké úrovni. Jejich technické parametry musí odpovídat Technickým předpisům vydaných Autoklubem ČR.
Pokračujeme informacemi o minikárové sportu a jeho pravidlech.
Závody jsou pořádány na kopcích s tratí dlouhou minimálně 400 m a více. Při závodech však nestačí pouze sjet kopec. Na trati jsou rozestaveny většinou tři slalomové úseky a každé sražení bójky je trestáno dvěma trestnými vteřinami, při špatném průjezdu slalomu je jezdec penalizován jedním stem trestných vteřin.
Závodní sezóna, která trvá přibližně od dubna do října, se koná dlouhodobý seriál závodů Poháru České republiky. Prestižním seriálem čtyř závodů je Mistrovství České republiky. Dále se pořádá Evropský pohár a tradičním vrcholem každé sezony je Mezinárodní šestidenní závod, kde se ze starších jezdců stávají patroni jezdců mladších, kteří jim zábavnou formou intenzivně předávají svoje zkušenosti.
Závody slalomových minikár jsou rozčleněny do pěti věkových kategorií. V nejnižší kategorii M-1 startují děti ve věku 4-8 let. Tato kategorie je většinou nejpočetnější a platí pro ni přísnější technická pravidla. Další kategorie jsou členěny zhruba po čtyřech letech, takže dospělí jezdci od 21let výše obsazují nejstarší kategorii M-5.
Minikáry jsou určené k závodění převážně dětí, ale v Čechách se závodí bez omezení věkové hranice. Proto mohou závodit i závodníci v důchodovém věku a kteří jsou stále aktivní. Mnohdy závodí dědečkové se svými vnoučaty.
Pro závodní sezónu musí mít jezdec platnou závodní licenci, která se obnovuje každý rok a při obnovení se hlavně kontroluje zdravotní stav jezdce. Na základě obnovené licence, obdrží závodník startovní číslo pro danou kategorii, ve které bude v sezóně startovat. Startovní čísla jsou přidělována podle výsledků v Mistrovství České republiky v předešlé sezoně. Vítězství v Mistrovství České republiky znamená nejnižší startovní číslo. Jezdec s nejnižším startovním číslem má výhodu startovat v každé jízdě jako poslední a má více času nastudovat si trať.
Každý jezdec musí dodržovat „ústrojovou kázeň“. Co to znamená? Všichni bez rozdílu věku musí mít na sobě oděv s dlouhými rukávy a nohavicemi, pevnou obuv, ochranné prstové rukavice a integrální motoristickou přilbu.
Jak závody vypadají z mého pohledu.
Trénink na závody začíná většinou v dubnu a záleží také trochu na počasí.
Před závodem obdržím od činovníka klubu Zvláštní ustanovení, ve kterém se dozvím, kdo je ředitelem závodu, sportovním a technickým komisařem závodu a jaký je časový plán dne s místem konání závodu.
V den závodu dorazíme na místo, vybalíme minikáru, nářadí a podložku pod minikáru, potřebnou pro údržbu minikáry během závodu.
Jako další zaplatím startovné a zároveň mi Technický komisař zkontroluje technický stav minikáry. Na závodech bývá technická kontrola obvykle mezi 7:00-8:00 hodinou ráno.
Závod pokračuje rozpravou ředitele závodu, kde se dozvím, jak se chovat na trati, jaké bude pořadí jízd jednotlivých kategorií a v kolik hodin bude start do prvního měřeného tréninku popřípadě další instrukce.
Na rozpravě také dojde k rozdělení brankových rozhodčích na jednotlivé slalomové úseky. Brankoví rozhodčí jsou většinou doprovody jezdců nebo rodiče jezdců.
Po rozpravě si závodníci projdou postavené slalomové úseky, které postavil Sportovní komisař a trať samotnou. Snaží se zapamatovat si nájezdy do slalomových úseků a jiná úskalí trati. Například nerovnosti na trati, které mohou ovlivnit rychlost a ovladatelnost minikáry během závodní jízdy.
Následuje samotný závod. Jede se většinou pět jízd v závislosti na vyhlášeném systému jízd podle pravidel vydaných Autoklubem ČR, kdy jsou první dvě jízdy tréninkové z toho je první jízda takzvaně seznamovací a u druhé jízdy se již měří čas. Další jízdy jsou již závodní. Jezdci mají po každé zavodní jízdě k dispozici dosažený čas v dané jízdě a aktuální pořadí v závodu.
Závodí se za každého počasí. Jízdy se přerušují pouze při technických potížích na trati nebo při extrémním počasí.
Po dojetí každé jízdy probíhá vytažení jezdců na kopec pomocí traktoru, popřípadě nákladního automobilu, kdy je vytaženo najednou až 40 jezdců v závislosti na počtu přihlášených jezdců.
Během jízd se musí jezdci stihnout i s doprovodem občerstvit a provést nutný servis na minikáře.
Závod končí cca kolem 16 hod – v závislosti na počtu jezdců.
Po projetí posledního jezdce se vyhodnotí pořadí jezdců v jednotlivých kategoriích. Následně pak běží čas na podání protestů, který trvá 1hodinu.
Závodní den je ukončen slavnostním vyhlášením výsledků, pro jednotlivé kategorie jezdců.
Pak odjíždím s rodiči na ubytování nebo jedeme přespat domů.
Závody jsou většinou dvoudenní a jsou rozprostřeny po Čechách i Moravě, v případě Evropského poháru i na Slovensku.
Moje cesta
K minikárám se jsme se dostala poprvé díky rodinnému kamarádovi, závodníkovi z Libeřského klubu. Zeptal se mého otce, jestli by na místních závodech v Libři mohl pořídit nějaké fotografie pro článek do časopisu ABC, protože věděl, že je dobrý fotograf. Otec nabídku přijal a fotografie se moc povedly a v článku vyšly.
Začali jsme s rodiči jezdit na další závody, kde otec opět fotil. Na závodech se mi lidé z Libeřského klubu ptali, jestli si chci také zkusit závodění s minikárou a já zatím nabídku odmítala. Měsíce ubíhaly. Na každém dalším závodě jsem se soustředila na trať, kdo v jaké kategorii jezdí, kdo má jakou minikáru, jakou má barvu, jak vypadá a jaké má tvary. V minikárách jsem viděla jezdit holky a řekla jsem si „to není možný, to nemůže být pravda, to se těch všech kluků nebojí “? Nějakým zvláštním způsobem mě začalo to závodění zajímat. Červíček mi začal hlodat v hlavě.
Když jednou skončil závod v Oloví a čekalo se na slavnostní vyhlášení, seznámila jsem se dvěma staršími slečnami, které si se mnou o jejich závodění povídaly, věděly, že se na závodech objevuji pravidelně a chtěly vědět co mě na závodech baví a také se mi zeptaly, jestli nechci závodit.
V minikárách jsou totiž všichni jako jedna velká rodina.
Běžela jsem pak za otcem a řekla mu, že jsem se rozhodla a chci si také zkusit závodit. Doma jsme si o všem s rodiči povídali.
Slovo dalo slovo a bratr zakladatele Libeřského klubu zavolal svému kamarádovi, který měl na půjčení minikáru a požádal ho o její půjčení, protože má malou závodnici, která chce začít závodit.
A tak jsem v květnu roku 2017 vyrazila na trénink do Libře. Seznámila jsem se s dalšími členy klubu, které jsem ze závodů ještě neznala, bylo mi 8 let a moc se mi tam líbilo.
Na prvním tréninku jsem jela na půjčené káře a s půjčenou přilbou. Byla jsem připojena za otcova kamaráda, který jel hned za mnou a bylo to pro mě dost matoucí, protože pamatovat si, že mám zatáčet doleva a doprava podle červených a zelených bójek, a ještě k tomu brzdit je na první dobrou opravdu složité. Při druhé jízdě se mi to už v hlavě trochu srovnalo.
Hned následující týden jsme na trénink přijeli dříve, abychom mohli upravit sedadlo a brzdy na minikáře. Dokonce jsem už měla i nové vybavení: „krásnou černo, červeno bílou helmu, barevné rukavice a boty s barevnými tkaničkami“. Cítila jsem se v tom všem jako pravá závodnice.
První samostatnou tréninkovou jízdu jsem se ve slalomu opět nějak ztratila a nemohla pochopit, jak mám jet. Přišlo mi to opět trochu složité. Proto mi moji noví kamarádi vysvětlili, že musím koukat na barevnou nápovědu umístěnou z druhé strany startovního čísla se stejnými barvami, jako je barva plechovky, kterou mám objet. Jako další nápovědu jsem měla barvy tkaniček v botách. Nakonec jsem vše pochopila a zklidnila se. Připadala jsem si trochu jako bych byla raketa, která se řítí na Mars.
Následovaly další tréninky. Přišly první závody, kde jsem si zkusila, jaké to je jet tři slalomy, na rozdíl od dvou tréninkových, jinak postavené a na delší trati. Naučila jsem se, že po výtahu se musím sama odpojit z vlečného lana, vyjet z něho a zajet do svého klubového stanu. Můj první závod v sezóně 2017 byl závod v Loděnicích. Pro samotný adrenalin si toho ze závodu moc nepamatuji. Bylo teplo a svítilo mi sluníčko do obličeje, ale stejně nejlepší zážitek bylo vyhlášení i když jsem byla poslední. Jako poslední jsem dostala cenu útěchy, kterou bylo ručně udělané keramické prasátko pro štěstí, které mám dodnes a ananas. Druhý den jsem dokonce soupeřila s jednou holkou z Pražského klubu, která jezdila také krátce jako já. Těšila jsem se, že se potkáme na dalších závodech u nás v Libři, ale ona již na naše závody nepřijela. I když byla z jiného klubu fandili jsme jedna druhé.
Další závod se jel v Libři. Byla to pro mě velká čest, že jedu v působišti svého klubu. Jelo se na delší trati s dlouhými zatáčkami a moc jsem si ji jízdu užívala. Ve druhém slalomu si mě dokonce všimla jedna maminka, protože tam byla, kdyby někdo shodil bójku, aby ji mohla zvednou a zapsat trestné body, a která mě navedla, protože ve slalomu byl chyták a já bych ho správně neprojela. Všechno se mi nakonec podařilo a já začala „nasávat“ závodní adrenalin.
V té době mi hodně pomáhalo zpívání abych se zbavila stresu, který jsem měla během jízd opravdu velký. Dnes si už nezpívám a pekelně se soustředím na jízdu.
V první sezóně jsem odjela čtyři závodní víkendy a těšila se na další sezónu 2018.
Tak takhle to všechno začalo.
Závodění mi stále moc baví. Letos pojedu již osmou sezónu.
Minikáry nejsou jen o samotném závodění ale také o nezapomenutelných zážitcích s minikárovou rodinou.
Ráda vzpomínám na mé první závody v Litoměřicích, kde mě moji noví kamarádi lákali na sladkou rakvičku a já jsem pořád nemohla přijít na to co to je. Po příjezdu na závod jsem ve stánku s občerstvením zjistila, že to je křehká malá pochutina se šlehačkou, která vypadala jako zmenšená bílá rakev. Všichni adrenalinoví jezdci ji totiž používají na rychlé doplnění energie. Tak vznikl další z mnoha důvodů, proč se těšit na závody.
Stravování na závodech má totiž také nepsaná pravidla a na každém závodu je stravování trochu jiné. Někde je normální občerstvení, ale někde nám na závodech vaří a pečou maminky nebo babičky závodníků. To jsou pak dobroty.
O rok později na tom samém závodu, jsem již jela s mojí novou vlastní minikárou a skončila druhý slalom v oplocení před ovcemi, protože jsem si neuvědomila, že se na ovčích bobkách nesmí brzdit a současně zatáčet do slalomu. Nic se nestalo jenom jsem si vyzkoušela, co nová minikára vlastně umí a že fyzika se v praxi opravdu nedá oklamat.
Následující sezóny jsem již absolvovala skoro všechny závodní víkendy v Čechách i na Moravě. Byly to třeba závody v Olšanech a v Hlubočkách na Moravě, v Čechách jsem závodila v Mladé Boleslavi a Žalticích. Mnohdy to znamenalo brzké vstávání. Na Moravu trvá cesta až tři hodiny. Jediná výhoda je, že mohu spát celou cestu, protože ještě nemám řidičák.
Postupně jsem se zlepšovala a naučila se nové jezdecké postupy díky nimž jsem pořád rychlejší. Vždy se chodím koukat na jízdy starších jezdců, kteří v tom mají větší praxi než já.
Myslím že, jsem se už naučila ovládat svoji minikáru v kritických situacích. Zvládla jsem jízdu po dvou kolech a měla dvakrát „hodiny“ kdy se minikára otočila se do kolečka.
Minikáry mohu jako první závodní stroj jen doporučit. Minikára neodpustí žádné chyby a naučí jezdce pečlivosti. Každý špatný odraz nebo zabrzdění před slalomem znamená ztrátu času. A o čas tu jde především.
Podmínky jsou pro všechny stejné ať už prší nebo svítí slunce.
Skvělá záležitost je také to, že na víkend jedete vždy na jiné místo, jednou do přírody jindy zase do města, kde se potkáte se svojí minikárovou rodinou, která vychovává všechny děti bez rozdílu. Všichni si navzájem radí a pomáhají.
Na závodech minikár se stává velmi málo úrazu, slovy jeden za 7 let, kdy musela jedna slečna na ošetření do nemocnice.
Pro mě je závodění jako relaxace, která mi legálně zvedá adrenalin na uzavřené trati kde je minimum šancí, že se mi něco stane.
Proto se holky nebojte a přijďte závodit.
Jana Rokosová – holka za volantem
Zdroj fotek: Archiv Jany Rokosové
